Zbavena věnečku

Emma se odstrojila v přítmí ložnice do korzetu a kalhotek. Korzet si sama svléknout neuměla, měl totiž zapínání vzadu. Na svatbu ji strojily služebné, které nyní neměla jak zavolat. Předpokládalo se, že jí ho zbaví novomanžel. Muž, kterého viděla dnes odpoledne poprvé v životě během obřadu. To on jí navlékl jí prstýnek, políbil na rty a jako by to nestačilo, měl jí dnes v noci ještě připravit o věneček. Jak absurdní představa. Během studií si libovala v černém oblečení a intelektuálních debatách v univerzitní knihovně. Teď tu stojí bez pomoci v narůžovělém krajkovaném prádle jako nějaký dortík. Prohrábla si světlé pramínky vlasů a zamrkala ocelově šedýma očima.

Snad nebude tak zle. Její nový manžílek byl urostlý. Vyšší než ona, což při jejích 180 centimetrech nebylo samozřejmostí a navíc docela fešák. Černé vlasy, hluboké oči, na to vždycky letěla. Třeba nakonec nebude litovat, že se po získání titulu neprozřetelně vrátila do vlasti, aby zjistila, že otec je mrtvý a matka obnovila tradice, které byly živé mezi lepšími rodinami v hrabství ještě před padesáti lety. Možnost útěku zavrhla už dávno. Za zdmi panství se rozprostírala divoká příroda kilometry všemi směry….z úvah jí vytrhl jeho příchod.

„Ahoj, Fredericku,“ zašvitořila, ale zůstala sedět na hraně postele. Postele vskutku princeznovské, pro ni však znamenající povinnosti manželky. Mlčky se svlékal. Očima se jí vyhýbal a když mu zbyla jen košila a trenýrky, zarazil se. „On se snad stydí,“ problesklo Emmě hlavou. „Chceš zhasnout?“ „Ne,“ odvětila potměšile a byla zvědavá, jak si s ní poradí. „Chceš pomoct s korzetem?“ poprvé od vstupu do místnosti se na ní podíval. „Ne.“ (Jen se snaž, Frederičku…) letělo jí hlavou. „Přece nebudeš spát v korzetu, nebude to pohodlné.“ Nečekal tentokrát na odpověď a vlezl do postele za její záda. Zůstala sedět na kraji a nechala ho zápasit s drobnými háčky. Když těžký kus oděvu konečně spadl na zem, ven vykoukla běloučká ňadra jako dvě perly z lastury. Okamžitě je zakryla. Zkřížila ruce na hrudi a prsy schovala do dlaní. „Přines mi noční košilku, Frede.“ Neodpověděl, místo toho ucítila jeho horké rty na své šíji….rukou hrnul vlasy na stranu a líbal Emmě zboku krku, rameno…nejradši by zavrněla blahem, ale místo toho zopakovala příkaz. Ještě chladněji. „Přines mi košilku.“ Odtáhl se a Emma si na chvíli oddechla. Když ale nesl v ruce krajkovou košilku, přišel k ní zepředu a čekal.

Nastala chvilka napětí. Vzduch v místnosti měl najednou snad o deset stupňů víc. Emma zostřenými smysly vše viděla jakoby zpomaleně. V jednom okamžiku spatřila tmu za okny ložnice, mihotající se svíce u zdi a napínající se látku trenek…(bože, on se jí chystá…už zase si povídám sama se sebou uvnitř hlavy…)…slyšela vlastní dech, cítila vlastní tep na hrdle a v ušních lalůčcích.

Pustila svoje ňadra, která se dychtivě zhoupla vpřed. (Bože, proč mám najednou tak citlivé bradavky?) Převzala z jeho rukou noční úbor a přetáhla si ho kvapně přes hlavu…“Kalhotky patří ke korzetu.“ „Cože,“ zahrála nechápavou. „Je to svatební úbor, ne noční, sundej si kalhotky.“ (To tak, Fredericku, je mi jasný, o co se snažíš. Tahle pitomá košilka mi končí tak pět centimetrů pod zadkem, lehnu si do postele jen v ní a kdykoliv mi ho tam můžeš šoupnout…ani za nic.) „Nesundám. Je mi zima.“ „Ale no tak, je tu vedro jak v létě. To ti je mám svlíknout násilím?“ Emmě spustil ve spáncích poplach…(co to řekl, co??? Kušuj malá, nedej se.) „Si zkus.“

Emma zalehla do postele jako by se nic nedělo. Na sobě stále košilku i kalhotky a přikryla se důkladně až ke krku dekou. „Dobrou noc.“ Frederickovo chování se změnilo ve vteřině. Svlékl se donaha… (Docela pěknou figuru má, tam dolů se mu snažila nedívat, ne, radši to nechce vidět…) a skočil do postele za ní. Mocným trhnutím jí vyškubl deku z rukou a odhodil na zem. Letmo se dotýkal jejích hladkých stehen, jak kasal košilku k pasu a pak už cítila jak se gumička od pasu kalhotek sune stále níž. Opožděně se pokusila taky chytnout kalhotky a přidržet je, ale hmátla naprázdno. Gumička sklouzla po podbřišku, přes plavé jemné ochlupení klína, přes stehna a dál…snad donekonečna. Aspoň si stáhla košilku dolů a křečovitě držela spodní lem co nejníže. „Co si to dovoluješ?“ (Jo, co si to dovoluješ?! Konečně se oba hlasy shodly, ale ne na dlouho.) „Jenom tě chystám na svatební noc,“ v tom hlase jasně uslyšela chtíč.

Avšak jakmile dosáhl svého, zase zkrotl jako beránek…Jednu její nohu úplně zalehnul, druhou, pokrčenou v koleni, odkláněl jemně stranou. Obouma rukama si udržoval prostor pro svou hlavu. Začal jemně olizovat vnitřní stranu Emminých stehen. Klín, přes který křečovitě přetahovala spodek košilky, nechával na pokoji. Po těle se jí rozlévalo teplo. Zatnula zuby, aby zakryla první sten. (Ten cizí chlap ti lízá stehna, Emmo. To si necháš líbit?) „Proč…co..to děláš?“ „Chutnám tě, uvolni se…“ (Chutná tě a pak si tě dá, ať chceš nebo ne, otoč se a kopni ho..no tak…). Hlas v hlavě slábl a jak Frederickovo cestování po citlivé pokožce stehen pokračovalo…Snažila se dýchat nosem, aby zůstala potichu, ale funěla stále hlasitěji a stále více si připadala jako nosorožec. Otevřela tedy ústa a ven se vydral tichý vzdech. Frederick dělal, jako že nic neslyšel.

Tohle by si nechala líbit celou věčnost, pak se ale nahý novomanžel přesunul celým tělem výš. Sunul se po jejím horoucím těle jako had pokušení. Jeho ruka stiskla přes tenkou krajku jeden z Emminých prsů. Konečky prstů bloudil okolo, jakoby zkoumal, kde přesně končí ňadro a začíná tělo. Pak začal mapovat celý povrch, vyhýbal se jen bradavce. Když shodil ramínko a prs obnažil, ani nezkusila protestovat. V hrdle měla vyprahlo ale na pití ani pomyšlení. Když konečně objal špičku prsu svými rty a jazykem začal kmitat přes bradavku, roztřásla se a v klíně ucítila prýštit pramínek. (Se mu vážně podáš?) „Ano,“ tiše špitla. Frederick nejspíš zase neslyšel a o její přirození stále nejevil zájem. Jako pravý gentleman vysvobodil i druhé ňadro a věnoval mu nemenší pozornost. Tentokrát dokonce sál tak dychtivě, že Emma pustila košilku a rukama objala jeho silná záda. V tu chvíli se posunul opět výš. Teď na ní ležel úplně. Tváří v tvář. V hlubokých očích spatřila něhu, plamínky chtíče a tajemný úsměv…. (On se ti snad směje?!) Polibek na rty hladově opětovala. On se však nespokojil s jejími rty. Líbal a laskal tváře i ouška. Celá se potila a připadala si jako rozpálená do ruda. I když k rudé barvě měla daleko, jindy bledá kůže jí zrůžověla a získala na citlivosti. Bylo to jako šestý smysl. Jen netušila, k čemu slouží.

Oba dýchali jako splašení koně. (Co se mu asi honí hlavou?) Zatímco líbal její hrdlo, rukama se přesunul dospod a propocenou látku košilky vyhrnul až k pupíku. Zkusila přitisknout nohy zpátky k sobě, ale mezi nima ležel on. Celou svou vahou. (Jak asi teď vypadá ta věc dole, nikdy neviděla muže v téhle situaci a teď nejspíš uvidí jen renesanční fresku na stropě…..chtěla bych tam mít zrcadlo…) Třásla se jak osika v očekávání věcí příštích. „Uvolni se, Emmo…“ Ucítila cosi tvrdého zaobleného, jak jí klouže mezi ochlupením. Teď teprve si uvědomila že nehalí její poklad do načechraných kadeří, nýbrž má chloupky slepené a přitisklé k tělu. Připadala si, jako by jí cosi zkoumalo…ale žalud nezkoumal. Jenom nedočkavě hledal vstup do vagíny. Frederick odkládal svoje hlavní potěšení dlouho, ale teď už pudy nedokázal ovládnout.

Sklouzl po stydkých pyskách dolů až našel pod záhyby kůže skrytý otvůrek. Na pohled příliš malý, ale stále nateklejší žalud se orientoval jen podle hmatu. Vyrazil proti dívčímu přirození tvarovanému jako ta nejušlechtilejší mořská škeble. Táhlo ho to za teplem, za vlhkostí, do hloubky…do sevření. Když poprvé ucítila, jak jí manželův úd roztahuje vchod do kundičky…(Proč právě teď si vzpomíná na takovéhle výrazy?), zamotala se jí hlava, zavřela oči a čekala. Frederickův pyj narazil na věneček blanky a hrubým přírazem se dostal skrz.

Emma vypískla, pustila jeho trup a zkoušela ho odstrčit rukama….ruce měla ale slabé a klouzaly po Frederickově zpoceném těle. Hladové mužské přirození nedbalo odporu a razilo si cestu hloubš. Vlastně mu dělal odpor ještě dobře. Kdykoliv se úzkostí nebo bolestí stáhla Emmě pochva, Frederickův pyj zesílil, ztvrdl a vyrazil dál s novou energií.

Kdykoliv Frederick couvl, udělal to jen proto, aby si vytvořil místo pro nový a ještě hlubší příraz. Původně plynulý a pomalý zásun se změnil sérií nekončících výpadů. Dorážel vášnivě proti kroutícímu se tělu mladé novomanželky. Emma naříkala. Naříkala jako nikdy nenaříkala. Slastní, ponížením, chtíčem, bolestí. Hlas v hlavě se totálně pominul. Kdykoliv Frederick couval, křičela v duchu JEŠTĚ! A když se vracel jako hladový dravec, křičela DOST!

Jediný Frederick věděl přesně, co chce. (Prošukej se tý namyšlený slečince až do dna. Šukej, dokud neodprosí, šukej….) Emma vykřikla. (Opravdu sem slyšela JEHO myšlenky?) Košilku měla shrnutou zespoda i seshora. Namotanou okolo pasu. Jejich zpocená těla se třela, mlaskala o sebe: Bylo to jako líbat se celým tělem. Frederick ještě zrychlil a Emmě se začaly dělat červená a zelená kolečka před očima. Bolest přestala nebo na ní zapomněla. Z lůna jí do celého těla tepala vtíravá slast. Nacházela odezvu v celém těle, ale většina horka, jakoby odcházela skrze spánky a uši. V hlavě měla úplně prázdno. Všechny hlasy ustaly.

Frederickův penis zběsile útočil. Byl jako divoké zvíře, které si zuřivě chystá noru. Roztahoval příliš těsná zákoutí, napínal přebývající kůžičku, vracel se a vracel. Pokaždé o něco hruběji a nemilosrdněji. Zatímco se Frederick s Emmou mazlil, pyj žil svým vlastním životem a plenil, dráždivě trápil a ukájel se. Emma vykřikla a tělem jí proběhl stahující záchvěv. Když dorazil jako ozvěna zpátky do lůna, odkud vzešel, horce sevřel penis. Ten se naposledy pokusil vniknout co nejhlouběji, ztuhl a začal kundičku plnit.

Frederick unaveně dolehl na Emmu a začal jí hladit po hlavě. „Líbilo?“ „Mmmm.“ Na víc se Emma nezmohla….“To jsem rád. Tohle teď budem opakovat každý večer. Spi sladce moje hvězdičko.“ Emma si pomalu skládala zpátky myšlenky. Trvalo ještě dlouho, než konečně zase uslyšela svůj vnitřní hlas.