Zadudaly dudy

Jmenuji se totiž Ludmila, jsem onoho neurčitého ženského věku mezi třiceti a padesáti, typem plnoštíhlá, vpředu nahoře více vyvinutější, černovláska. A také majitelka reality, tedy chaty u jednoho rybníka v Pošumaví.
Jak jsem se dostala já, obyčejná účetní, k hudbě, když ze školy si sotva pamatuji cé-dé-é-ef a hraji tak jedině muži doma na nervy? To chatku vedle nás zakoupil od postarších majitelů nový soused. No a k němu začal jezdit jeho kamarád, takto výkonný hudebník, dokonce profesor z oboru vážné hudby. Více o něm, zdatném a pěkném šedesátníkovi, neřeknu, abych něco hloupě neprozradila.
Jednou, loni zjara, jsem dobírala starou dovolenou a rozhodla se dát zahrádečku kolem chaty do pořádku. V duchu jsem pomyslela: „Co kdyby tak někdo, až tam budu sama, dal si trochu práce s mou druhou zahrádečkou! Manžel ji pořádně zanedbává, až mám dojem, že zahradničí občas na jiném záhonku.“ A vida! Pan profesor tam byl a taky sám. V řeči mi prozradil, že dokončuje jakousi snad sonátu, snad kantátu pro pantátu, čert ví co. Nerozuměla jsem tomu ani za mák. Sice tam měl tvůrčí klid a dokonce jakési klávesy, ale v praktickém životě se ukázal jako nemožný. Hospoda ve vsi, na kterou spoléhal s jídlem, byla ještě mimo sezónu zavřená, a tak večer otevřel šenkýř jen chlapům na pivo. Nakupovat neuměl, a když bojoval se sekerou a dřívím u špalku, hrozila mu amputace všech končetin nebo skalpování.
Tak jsem se nakonec smilovala a poskytla panu profesorovi vše, oč žádal. Nakoupila, uvařila, zatopila. Brzy žádal víc.
Nebudu to zbytečně roztahovat. Slovo brzy dalo slovo. Ostatně byla už středa a týden utíkal jako voda, jedna hubička taky nedělá kubíčka. Navečer už profesůrek spát k sobě do boudy nešel.
Musím říci, že v životě jsem jemnějšího, něžnějšího a ohleduplnějšího milence nepoznala, navíc s nádhernou bujnou fantazií, opravdu s tvůrčím duchem a smyslem pro ženskou duši.
„Jsi nádherná, jako vzácná kytara,“ šeptal mi do ucha, když sjížděl oběma rukama po mých bocích pěkně od podpaží až dolů ke stehnům.
„Jsi fantastická,“ šeptal mi po prvním milování, na kterém si dal opravdu záležet. „Chvílemi vášnivá a horká jako argentinské tango, žhavý jih, temperamentní jako Ravelovo Bolero, pak chladná a němá jako Sever Edvarda Griega, tajemná finskými tisíci jezery Sibéliovými a zase prudká Lisztem a Uherskými tanci. Vzápětí miloučká a hladká hezkou smetanovskou polkou, otevřená v citech slovanskou krví z Dvořákových tanců, i vážná wagnerovsky a sladká Mozartem,“ hodnotil mne poté a nepřestával mě laskat.
Tak nějak se zrodila naše hra na hudební nástroje. Představovala jsem budoucí skladbu, pro kterou rozepisoval party. Když jsme se navzájem svlékali a dával si záležet na všech maličkostech, vychutnával doteky. Opravdový milenec rozkoše, jako bychom rozkládali noty a nebo je odkládali na notové pultíky.
Má pusa byla lesním rohem a jeho jazyk představoval ruku, vsunovanou při hře do korpusu nástroje. Hrál tak dlouhé minuty a rozpaloval mě k šílenství. Tonula jsem v závratích blaha, dole jsem hořela a lasturka se mi promašťovala jedna radost.
„Kalafuna se natírá na smyčec, aby drhnul, ty naopak svou jinou kalafunkou vyhlazuješ klouzačku do lásky,“ hodnotil mé vzrušení, sotva si sáhl dolů.
Samozřejmě jsem některé nástroje přebrala já sama. S chutí jsem jezdila pootevřenými ústy po boku jeho násady a hrála tak part příčné flétny. Pak jsem si zahrála se žaludem jako se zobcovou flautou a vzápětí jazykem poklepávala dole na uzdičku. Tak se hraje na klarinet, na jemný plátek v náustku, poučil mě. Ovšem co se milostných her týče, profesoři jsme byli určitě oba. A hodně dobří!
Dokázala jsem si vsunout celý jeho nástroj až do krku a jakoby polknout, což bylo nazváno fagotem. A víte, jak jsem hrála na pozoun? To jsem tahavými, všeobecně známými pohyby sevřenou dlaní nahoru a dolů, sem a tam, proměňovala jeho úd v cukpozounek. Vzrušovalo ho i poklepávání po těle nástroje, což si vyžádal jako hru na písty nebo klapky trubky.
Brzy si profesor oblíbil tympány. Přesunula jsem se k jeho pytlíku a střídavě brala jedno varle po druhém do pusy a jazykem na ně klepala. Mohla jsem je také objíždět jazykem dokolečka, to prý jsem hrála na malý bubínek metličkami. Takové to jemňounké šolichání a mrouskání natažené kůže.
Při normální poloze jsem povětšinou byla kytarou, nebo violou. Hladil mě všude, kde se dalo. Při poloze zezadu v kleče si rád zabubnoval prsty na mé vystrčené tympány, nebo si bouchl víc na buben. Měl dlouhé prsty, pěstěné ruce a dokázal s nimi báječná kouzla.
Milovala jsem harfu. Jeho prsty probíraly milimetr po milimetru mé postranice od stehen až po podpažní důlky. Špičkami dovedl hníst k něžnému nebolestivému smáčknutí a vzápětí drnkl o strunu dál. Dokázala jsem se udělat a vytéci třeba šestkrát za jednu větu jeho symfonie. Jedno milování, jedna věta. Denně jsme dokázali odehrát nejméně jednu symfonii o čtyřech větách a pak přidat něco málo skočného, nebo naopak vláčného z larga.
Při milování na koníčka vyžadoval činely. Naklonila jsem se nad něho a dala mu plně k dispozici své poctivé naducané báně. Vzal je pěkně ze strany a mačkal si je k obličeji, nebo je svíral k sobě, prostě hrál na činely. Podobnou rozkoš jsem mu poskytla lidovou hrou dudáčka. Vzala jsem mu ptáčka hezky mezi mé dudy a oba měchy kozlíčka pěkně vyždímaly. Oba jsme užívali darů do sytosti. Kromě nejběžnějších prací, jako je vaření a nákup, jsme pořád dělali muziku.
Zbožňoval pikolu, lépe řečeno pikolíčka. Tak říkal mému střapečku touhy a vášně nad pochvičkou, strážci mé loutničky nebo mandolínky. Uměl s jazykem a pusou skvělou práci, však prý hraje na několik dechových nástrojů. Jazykem objezdil plošinku, až našel cvrlíčka pikolku. Tu dokázal velejemnou hrou pusy vytáhnout neuvěřitelně ven a tak daleko, že ji mohl sevřít rty a hrát. To jsem nikdy nezažila a pokaždé jsem se při této hře parádně udělala. Potom si zahrál na můj univerzální nástroj. Jednou to byly housle a jeho jazyk byl smyčcem. Hrál klouzavými tahy i klepavým pičikátem. Podruhé to byla loutna a probíral se pomyslnými strunami prsty. Nebo drnkal na mandolínku. Jak se mu kdy zachtělo.
Tak jsme smyčcovali, pičikátovali, zobcovali, pískali, tloukli, brnkali, foukali, drnkali a hráli dlouhé hodiny. Nemohl se nabažit mého těla, mnohem mladšího, než mu mohla nabídnout jeho paní. Těla docela pevného, fortelného a hlavně ochotného ku všemu, co vede k vášním a rozkoším. Sála jsem jeho semeno, polykala ho s chutí, nechala si stříkat na obličej i mezi prsa. Jen dolů jsem se bála. Ono koupit ve vsi v konzumu prezervativy by znamenalo oznámit veřejně celé vsi, cože se to děje v chatě u rybníka. Zato jsem mu dovolila ponořit se hluboko do mé druhé dírky. Prý to byla jeho životní premiéra. A to měl za sebou šedesátku!
Ještě že manžel zahrádce kolem chaty nerozumí, jinak by byl poznal, že na ni nebylo sáhnuto. A tu druhou jsem mu pro jistotu nastrčila sama hned po příjezdu domů, aby náhodou nepojal podezření. S vypětím sil jsem zahrála vášnivku a pak ho chválila, jak mi dal zabrat, že z toho jde na mě spaní.
Na sklonku léta pan profesor zase přijel. Přivezl magnetofon a pásek, prý něco jako demokazetu či co. Na ukázku. Museli jsme si jít poslechnout jeho novou skladbu. Věděla jsem, že manžel, odkojený Valdaufem a Vlachovkou, bude otrávený. Ale já jsem se těšila.
Pan profesor pustil kazetu a začal tiše s výkladem. Přísahám, že všemu jsem nejlépe rozuměla jen já.
„Skladba začíná váháním. Slyšíte? Jako kdyby červ pochybnosti hlodal a monotónní rytmus říkal: Mám, nemám, mám, nemám. A tu již přichází Es-dur, jásavá, radostná tónina. Smyčce kloužou…“ Rozehrály se lesní rohy, zalkaly violy, tlouklo se do tympánů, činelů, malého bubínku i velkého bubnu, tu a tam se ozvaly kouzelné tóny harf. Zatroubily si trubky, zapískaly flétničky, klarinety, i fagot zabroukal.
„A slyšíte?“ pozdvihl významně obočí. „Tady jsme na břehu českého rybníka, melodie přechází do skočného rytmu a dudáček připomene venkov.“ Opravdu zadudaly dudy.
Přišel i vrchol, furioso, vivace, presto a kdoví co všechno tam ještě bylo. Vím ale jedno. Zase jsem byla dole mokrá a šly na mě mrákoty ze chtivosti opět dělat „muziku“. Tu jsem potom udělala až na chatce s mužem, jenže to bylo takové z nutnosti a bez fantazie. Něco jako jízda s trabantem. Uspokojí, ale nenadchne.
„Tebe to dzindání úplně rozhodilo,“ dělal si blázny pan choť. „To jsem nevěděl, že jsi na symfóóónie,“ dal si záležet na jízlivosti. Ty blbče, pomyslela jsem si. „Nevíš, proč té slátanině dal tak hovadský název?“ končil debatu. Přiznám se, že jsem nevěděla jaký. V takovém rozpoložení, prakticky v transu, jsem byla ke konci produkce. „Éros vládne hudbě. Takový kravský…“ dodal.
Kdybys věděl, jak smyslně a eroticky dovedou nástroje hrát a co stálo u zrodu opusu, chudáčku, pomyslela jsem si.