Čtrnáct dívek ve věku šest až osmnáct let právě dosedalo na rozklížené dřevěné židličky k talířům, na nichž každá měla čtvrt rohlíku a tři fazolky, když dole pod oknem zaskřípěly brzdy dodávky. Vychovatel Rousek se vyklonil z okna a na jeho tváři se objevil upřímný úsměv:
„Radujte se děvčata, konečně dorazily zásoby! Pan Lipka dovezl těch dvěstě objednaných rákosek, takže hned po snídani můžeme vyřídit zbylé resty z minulého kdy Jirka přerazil o Barborku poslední. Ivano, Markéto, se mnou dolů a odnesete náklad do trestnice, ostatní dosnídáte a Jana Fišerová, Barborka, Pavlínka, Irena, Hanka a Katka přijdou za námi.“
Ač hladové, jmenované dívky věru ztratily rázem chuť k jídlu. Vyděšené pohledy těkaly kolem sebe a závistivě se otáčely od šťastnějších kolegyní, které tentokrát trestání minulo.
Sedm dívek ve svátečních šatech sirotčince – bílých halenkách a modrých sukénkách – stojí se strachem vedle sebe u jedné ze stěn tmavé trestnice. Pan Rousek, muž zhruba čtyřicetiletý, s radostným výrazem v obličeji vybaluje na nízké lavici vprostřed místnosti ze tří beden množství pružných rattanových rákosek a podává je druhému vychovateli, mladíkovi Jirkovi, který je zde v rámci povinné vojenské služby.
„Ouhá,“ zaraduje se pan Rousek ještě víc, „pan Lipka přidává jako dárek tento nádherný karabáč, který jak píše, sám na vás vlastnoručně upletl, no děvčata, ten vás má rád, na příští výroční slavnosti jej musíte vykouřit aspoň pětkrát! No nic, která dobrovolnice se hlásí jako první?“
„Směla bych být zmrskána jako první?“ pohotově se se zdviženou rukou jak ve škole hlásí dvanáctiletá blondýnka Irena. Jest v ústavu veřejným tajemstvím, že tato dívenka od svého umístění sem před třemi lety čas od času sama chce rozsekat zadek do krve nebo si prožít velmi brutální znásilnění od vychovatele, k čemuž se dopouští poněkud zvláštních prohřešků, ale jinak se chová příkladně vzorně a v atmosféře strachu se cítí šťastná. Tentokrát ji pan Rousek přistihl u sebe v kanceláři, jak si bezostyšně čte pracovní verzi jídelničku na příští týden. Znásilňoval ji na místě snad tři hodiny až z toho měla kundu dost opuchlou, ale bohužel rákoska po ruce nebyla.
„Dobře, za vstup do soukromé místnosti vychovatele a čtení zakázaných materiálů dostaneš padesát ran přes zadek vleže, takže svléknout do spodního prádla a lehnout na lavici!“
Statečná dívka najednou pocítí strach, kvapně se svléká a vychovatelé mlsně pozorují její hubené nevyvinuté tělo.
„Vemte si z Irči příklad, přestože má ještě prsíčka velmi malá, nosí již podprdu, čímž zabrání případnému zamléčení vpředu,“ projeví svou inteligenci
voják základní služby Jirka.
Dívka uléhá na nahé bříško a Jirka ji poutá k lavici.
„Stáhni jí ty kalhotky a vem si nejtenčí rákosku, ať je hodně krve,“ radí mu pan Rousek.
Irena v očekávání bolesti zatne zuby a zakloní hlavu. Půlky prdele křečovitě stažené, vší silou na ně dopadne rákoska.
„Auáááááááá, ááááááááá,“ ječí děvče a zmítá sebou v poutech.
Silný voják ji prudce udeří znova.
„Uáááááá, uáááááááááááá, to bolííííííí, ááááááááááááááááááááááááá,“ to už totiž dopadla další brutální na holčiččinu sevřenou prdelku, ta se snaží kopat kolem sebe, v očích slzy, řve co jí síly stačí, voják ji ale nemilosrdně trestá dál. Svist. Irena cítí nesnesitelně štiplavou bolest na zadku, znovu vykřikne a vypne své mladé tělíčko, to už ale cítí tentokrát extrémní ránu tam, kde zadek přechází v stehna.
„Ííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí,“ ječí malá Irča, rudý pruh na zasaženém místě se okamžitě zalévá krví nebohé dívenky, Jirka se ale jen znovu mocně rozpřáhne a rákoskou udeří přes roztřesenou prdel, mrskaná dívka zase vykřikne a poskočí vpřed, jak zatíná hýžďové svaly jen si zhoršuje situaci,
další nesmírně bolestivá rána zboku přes pravou půlku.
„Auuůůůůůůůůůůůůůůůůůůů,“ naříká hroznou bolestí nelidsky trestaná dívenka. Svalstvo na paži mladého vojáka jen hraje, nemá s dvanáctiletou holkou žádné slitování a sází na její hubenou a již pořádně zrudlou prdel rákoskou jednu ošklivou ránu za druhou, Irča křičí na celou trestnici, z nosu jí teče, zatíná zuby, ale nic platné, bolí to jak čert.
Bodejť by to nebolelo, když jí několik surových ran rozseklo jemnou kůžičku na zadku a nyní z nich mohutně krvácí!
A znovu a znovu se tenká rákoska zakusuje do dívenčiných půlčiček, ta poskakuje na trestné lavici, hrozně jí to štípe, příšerně trpí, zbylých šest děvčat s hrůzou hledí na její na kaši rozsekanou prdel.
Když dopadne padesátá rána, v trestnici zavládne ticho rušené jedině Irenčiným usedavým pláčem.
Po chvíli však pan Rousek přistoupí zepředu k ležící dívce, zdvihne jí hlavu a zahledí se do uslzených očí.
„Nepřeji si, aby mi děvčata při trestání takhle řvala! Kdo to má poslouchat?“
„Omlouvám se,“ fňuká Irena, „to děsně pálí a bolí. Vím, že mi za ten křik musíte přidat, slibuju, že se budu snažit nekřičet.“
„Kolik si myslíš, že zasloužíš přidat?“ ptá se lišácky pan Rousek, aby zvětšil dívčino ponížení.
„Asi mi teče krev, že? No záleží jak moc…“
„Katko,“ obrátí se na jinou asi šestnáctiletou dívku, „pověz Irence, jak moc má krvavou prdel!“
Katka jen suše polkne a teprve po druhé výzvě vykoktá:
„Irčo, máš krev na zadku úplně všude, někde už zasychá, jinde pořád teče.“
Irena plačtivě zakroutí hlavou a navrhne, aby dostala již jen deset ran. Pan Rousek souhlasí.
Hned prvním dodatečným úderem Jirka rozlomí o již ztrestaný zadek rákosku vejpůl.
„Jau,“ křiví Irena obličej, ale nekřičí. Jirka si jde pro novou s podobnými parametry.
A bití krvácejícího zadku dospívající holčičky pokračuje, rákoska sviští, mučenou Irenku to nesnesitelně bolí, ale překonává se a jen sténá.
„No vidíš, že to šlo bez křiku, utři si zadek do ručníku a posaď se naproti na lavici, vem si halenku a koukej se, jak budeme trestat tvé kamarádky.“
Irča si nejdřív nevěřícně prohlíží vestoje zadek posetý krvácejícími pruhy po rákosce, pak si opatrně začne krev utírat. Pan Rousek se však již ohlíží po zbylé šestici.
„Tak zdá se, že další dobrovolnici nemáme, doděláme teda Barborku od minula. Barčo, zbylo ti sedm ran, bohužel sis od té doby vydělala dalších devět, takže to máme šestnáct. Sukni vyhrnout, kalhotky dolů, vyskočit na lavici, kleknout a opřít se o lokty!“
Barborce je osm let. Je hyperaktivní dítě a tudíž těžko zvladatelná, ne že by byla zlá, ale pořád musí něco vyvádět. A z toho ji pravidelně léčili rákoskou, jedna rána za každé blbnutí. Na Barborku se bere naopak rákoska nejsilnější, která nezpůsobuje povrchová poranění, zato to s ní bolí pořádně a dlouho.Barborka bez řečí na stole, kalhotky u kolen, vystrčený zadek plný starších modřin. Je pevně zapřená o lokty a připravená, i tak jí ale první Jirkova rána okamžitě vžene slzy do očí.
„Jau.“
A podruhé tlustá rákoska dopadne na její bolavou vyšpulenou prdel.“
„Jáu, jau, jau.“
Potřetí se Jirka rozmachuje rákoskou proti nastavané holé prdeli malé holčičky. Prásknutí.
„Jááááuvau, jau, jau, jau.“
Barborka zavírá oči v očekávání další rány, několikavteřinová pauza. A už cítí strašlivou bolest, jak se jí obrovská rákoska zařízne do malinkatých půlčiček.
„Jáááu, já už budu hodná…“
Rána přes stehna.
„Jááu, jau, to bolí!“
A švih přes prdel.
„Jau, jau, jau, jau, jau…“
Jirka je fascinován, že i když to dívenku tak příšerně bolí, pořád klečí s prdelí vystrčenou k brutálnímu bití. Barborka i když se nezdá, vydrží hodně a je na výprasky zvyklá odjakživa, ví, že by si uhýbáním nepomohla a jen vykoledovala víc. A tak vystrčená prdelčička dostává další mocný šleh rákoskou.
„Jau.“
A ještě silněji.
„Jááááááu, to bolí, ech, jau, ach, hem…“ Barborka se souvisle rozpláče.Svist. Dívka vykřikne bolestí, tiše upí. Podesáté je její prdel zasažena, táhle zanaříká, Jirka vidí přes její půlky nabíhat silná nachová jelita, ale furt naň ten zadek vystrkuje, je vzrušen, to je vojna jako řemen mrskat prdele nezletilých dívek, dá do toho všechnu sílu, Barča zaječí.
Rákoska prořízne vzduch podvanácté, plačící dívka sebou jen trhne, bolest je příšerná, Jirka pološílený, čurák mu stojí jako sloup.Jelita na sešvihaném zadku natékají, rákoska se trefuje přesně na již jednou zasažené místo, dívka ječí, ale statečně vystrkuje pozadí vstříc rákosce. Ta se zahryzne do nastaveného zadku, osmiletá dívenka zavyje jak spráskaný pes. Patnáctá jde přes stehna, Barča kvičí bolestí. Nelidsky nadržený Jirka dá do poslední rány veškerou životní energie a rákoskou rozsekne prdelku trestané dívky vodorovně po celé délce, z hrozného jelita okamžitě kape krev.
„Jááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááu,“ zaječí Barborka.
Pan Rousek se usmívá. „Vidím, příteli, že vás vzruší velmi mladé masíčko. Jen si poslužte, ale prosím jen do kaďáku, doktorka Lášková tvrdí, že holky se mají šukat až od deseti a nechci, aby mi vyhrožovala udáním, kdybys jí protrhl blánu. Ne, se zvlhčovadlem neztrácej čas, Barborce to tam sice ještě nikdo nikdy nedělal, ale nevadí, když ji natrhneš.“
A tak dívenka musí zůstat opřená o lokty s vystrčeným spráskaným zadkem, Jirka vyleze na stůl a rve jí obrovského žaluda do zadního otvoru. Hrubou silou se prorve svěračem a snaží se ho sunout hlouběji do střev, nejde to.
„Barborko, uvolni se,“ ozve se nejstarší již téměř dospělá dívka Jana.“
„Když to hrozně pálí,“ fňuká malá Barborka, přesto se snaží a ejhle, jde to. V její teplé prdeli se ukájí obrovský chlapský čurák, bolí ji to, ale celkem ráda podrží. Jirka nastříká plno semene do jejího rozervaného zadku, z toho pak odkapává od její krve zbarvené do červena na stehna a na pohlaví.
„Můžeš jít, ale stav se na záchodě a pořádně si vytři z prdele moji mrdku, i z velký hloubky, abys nenastydla z vlchka.“
„A Barborko,“ doplní pan Rousek,“ když nebudeš dneska zlobit, budeš se moct večer vysprchovat, i když není druhá středa v měsíci. No tak kdopak bude další?
Markéto, proč klopíš oči? Ty jsi taková malá stydlivá holčička, že ano? Vím, že se ti u nás nelíbí, ale děláme pro tebe, co se dá, dokonce tě tu ještě ani nikdo neznásilnil, protože by tě to mohlo příliš traumatizovat a ty nám takhle utečeš! Na druhou stranu si hodně vážím toho, že sis na policii nijak nestěžovala, naopak jsi ještě zamlčela mírné pochybení pana vychovatele Zemka, takže tvé potrestání nebude nijak navýšeno. Ale jistě víš, jak se u nás trestají útěkářky, že? No, jen nám pověz nahlas, co tě čeká!“
„Dostanu výprask rákoskou přes nohy a bosá chodidla,“ pípne čtrnáctiletá černovláska Markéta. Vůbec není malá, naopak hodně vyrostla, stydí se ale velice a po vyslovení této věty jí po pravé tváři skane slza.
„Tak vyzout, lehnout na záda na lavici a nohy do výšky, dostaneš patnáct přes lýtka a deset přes šlapky.“
Pan Rousek si nemůže odpustit inspekci zvednutých pubescentčiných nožek, hledá špínu mezi prstíky, pak se zahledí pod sukni do dívčina rozkroku.
„Pověz mi, Markéto, proč máš na kalhotkách mokrý flek? Tebe tato podřízená poloha sexuálně vzrušuje, nebo sis strachy ucvrkla?“
Markéta mlčí, jen ještě víc zrudne v obličeji.
„Pokud nám to neřekneš, dostaneš sedm ran přes šlapky navíc. Tak co, prozradíš nám to dívčí tajemstvíčko?“
Markéta zakroutí hlavou že ne. Pan Rousek pokčí rameny a přistupuje Jirka s rákoskou.
Obchází děvče a mrská jej přes do vzduchu vytrčené nohy od kolen níže, hlavně zezadu a z boku.
„Au. Au. Au. Au,“ naříká čtrnáctiletá holka, na nohou jí naskakují červené pruhy, rákoska má posvícení.
„Tak a teď polož nohy na lavici a posuň se tak, aby ti akorát šlapky přečnívaly přes okraj,“ poroučí Jirka, když dopadne patnáctá, „musím tě přivázat, protože ti totiž hodlám rozsekat šlapky tak, že po nich neodejdeš!“
S hrůzou hledí připoutaná dívka, jak se voják vší silou rozmachuje proti jejím bezbraným chodidlům.
Fíííí.
Prásk.
„Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá…“
Sevřený obličej, přes obě šlapky okamžitě nabíhá fialový pruh.Jirka zamíří výše, až téměř k prstům, kde jsou chodidla nejcitlivější.
Fíííí.
Prásk.
„Aůůááááááááááááááááááááááááááááá, au au au au au…“
A znovu jí voják přetáhne přes stejné místo.
Prásk!
„Ááááááááááh, au aááááá, to bolí, to bolí…“
Jirka vidí křečovitě se zmítající dívenku, líbí se mu trestat to nejbolestivější místečko, takže i potřetí po sobě ji maximální silou udeří tam.
Prásk!
„Aáááááááááááh, áááááááááááááh, né, prosím, už mě nebijttééééááááááááá,“ další rána dosedá poblíž předešlých, ale moc se nepovedla, byla slabá.
Jirka to chce napravit a tak se do příštího úderu opře jako šílenec.
Fíííííííííííííí.
Prásk!
Trestané děvče poskočí a strašlivou bolestí omdlí. Levé chodidlo bylo zasaženo silněji a nešťastnou náhodou do stejné oblasti, kam dopadaly čtyři předešlé rány, kůže byla doslova rozseknuta a bezvládné dívce teče krev.Irena, která sedí na lavici, dostává pokyn od pana vychovatele Rouska. Ráda se zvedá, rozsekaný zadek ji fakt dost bolí. Vychrstne ležící Markétě džber studené dešťové vody do obličeje.
Markéta se pozvolna probírá a dochází ji, co se stalo, zaplaví ji vlny strašné bolesti a ponížení. Rozpláče se. Ale surové bití dospívající dívky pokračuje. Znovu a znovu dopadá pružná rákoska na z lavice přečnívající promodralá krvácející chodidla trestané panny.
Fííí.
Prásk.
Fíííí. Prásk. Fíííí. Prásk! Fííí. Prásk!
Mrskané děvče srdceryvně upí, jak ohebná rákoska bestialně trestá její snad na cucky rozmlácená chodidla. Pro slzy nevidí, kouše se do rtů, naříká, zmáčené černé vlasy visí pod tíhou vody až na zem.
Fííí.
Prásk!
Strašlivý přidušený skřek týrané dívenky. A znovu ji Jirka nadlidskou silou třískne rákoskou přes chodidla.
Prásk!!!
„Áááááááůůůůůůůů, už néééé, néééé…“
Prásk. Fííí. Prásk.
Markéta se v agónii zmítá pod krutými údery rákoskou, Jirka mrská Markétiny rozsekané šlapky jako šílenec. Červené, modré a fialové pruhy se táhnou od prstů až k patám. Na poslední ránu si Jirka poodstoupí a hrozitánsky se rozmáchne…
Fííííí.
Prásk!!!
„Áááááááááááůůůůůůůůůůůů, to je děsnýýý…“
„No Jirko, myslím, že Markéta nám teď jen tak neuteče,“ usmívá se dobrácky pan Rousek.