Sundej si plavky!

Ta fotografie vznikla za velmi podivných okolností. Udělal ji můj přítel David. A nebýt to tak nedávno, podlehla bych dojmu, že to všechno byl jen sen. Stalo se to počátkem léta. Vyjeli jsme si na výlet a zastavili u malého opuštěného rybníku. Bylo už pozdě odpoledne, ale sluníčko stále hřálo. Nekoupali jsme se, ale já se svlékla do plavek, abych se trochu opálila. Sluneční paprsky se odrážely na hladině, což vytvářelo zajímavé efekty. David vytáhl z brašny fotoaparát. Pracuje jako fotorepoportér v malé agentuře. Fotí hlavně svatby a křtiny, což ho moc nebaví. Jednou by rád pracoval jako fotograf v nějakém známém časopise. Myslím, že se mu to podaří. To odpoledne David začal fotografovat hladinu rybníka. Já měla takovou tu ospalou nedělní náladu. Zavíraly se mi oči a pomalu jsem usínala. Ale pak jsem si všimla, že se na mě David upřeně dívá. „Sundej si plavky,“ řekl. Neptal se mě, jestli mám na něco takového náladu. Prostě mi to řekl. Svlékla jsem se a čekala, co bude dál. Myslela jsem, že je to součást milostné předehry. Znám pár takových kluků. Rádi se milují na neznámých místech a v nezvyklých situacích. Čím víc se bráním, tím jsou vzrušenější. Vím, že je to taková hra. Myslela jsem si, že David je jiný. Neznáme se dlouho, potkali jsme se asi měsíc před tím výletem v jednom baru. Připadal mi moc milý a sympatický. Skoro celou noc jsme spolu chodili po městě. Povídal mi o sobě a o své práci. Zajímalo ho, kdo jsem a co dělám. Napadlo mě, že je mi blízký, jako bychom se znali už dlouho. Začali jsme se scházet. Chodili jsme spolu na jídlo i na víno, zašli jsme několikrát do kina. Navštívila jsem ho v jeho bytě, ale nemilovali jsme se. Ještě ne. Ale cítila jsem, že to musí přijít brzy. Napětí mezi námi bylo ohromné. Když jsem před ním na dece seděla nahá, sáhl do fotografické brašny a hodil po mně malé průhledné tričko. Až teď mě napadá, že ho musel mít připravené dopředu, takže počítal s tím, že mě bude fotit. Prohlédla jsem si to tričko. Normálně bych si na sebe nic tak vyzývavého nevzala. Ale David řekl: „Obleč si to.“ Měl zastřený hlas, což je u něj známka nervozity. Vzrušením jsem téměř ani nedýchala. Budeme se milovat! Ale David zvedl fotoaparát a začal mě fotit. Říkal jen povely jako: „Zvedni ruce!“, „Předkloň se!“, nebo „Roztáhni nohy!“. Zpočátku jsem se styděla, ale pak ze mě spadla nervozita a já se dokonce začala předvádět. Cítila jsem nesnesitelné vzrušení. Celá jsem se otevřela a dychtila po tom, až do mě vnikne. David vyfotil tři nebo čtyři ruličky filmu. Když skončil, beze slova fotoaparát vrátil do brašny. Zvedl se a zamířil k autu. Uložil ji do kufru a vrátil se ke mně. Napětí z jeho tváře opadlo. „Obleč se, budeme muset jet,“ řekl. „Je pozdě.“ Nemohla jsem věřit svým uším. To je všechno? Seděla jsem na dece, slunce se blížilo k obzoru a jeho odraz na hladině mě oslňoval. Chtěla jsem se milovat! Přitáhla jsem Davida k sobě a začala ho líbat na ústa. Polibek opětoval, ale pak se z mého obětí vyvlékl a znovu se narovnal. „Promiň, ale opravdu musíme jet,“ řekl tichým hlasem. Byla jsem zklamaná jako snad nikdy v životě (kdy mě naposledy někdo takhle odmítl?), ale na Davida jsem se nezlobila. Byl to důkaz toho, jak moc mi na něm během těch několika týdnů začalo záležet. V duchu jsem se přesvědčovala, že pro Davidův chlad musí existovat nějaké vysvětlení. Udělala jsem něco, čím jsem ho mohla ranit? Nedokázala jsem si na nic takového vzpomenout. V autě jsme skoro nemluvili. Když jsme přijeli do města, začínalo se už šeřit. Doufala jsem, že pojedeme k Davidovi do bytu a tam si všechno vynahradíme. Ale David zaparkoval před domem, kde bydlím. Políbil mě na tvář (byl to zase ten něžný David!) a galantně mi podržel dveře. „Půjdeš ke mně nahoru?“, zeptala jsem se ho. Byl to šílený nápad, protože bydlím v malém bytě společně s přítelkyní. Ale bylo mi to jedno. Udělala bych všechno na světě, abych se ho mohla dotýkat a milovat se s ním. Zavrtěl hlavou. „Mám ještě nějakou práci,“ usmál se a znovu mě políbil. Bylo to, jakoby se mě místo rty dotýkal rozžhaveným kusem železa. „Ozvi se,“ zašeptala jsem. Když auto odjelo, měla jsem v očích slzy. Ten večer jsem se milovala sama se sebou a představovala si, že do mě místo mých prstů proniká David. Bylo to šílené a krásné. Moje přítelkyně musela slyšet, jak hlasitě vzdychám. Možná jsem podvědomě toužila po tom, aby ke mně přišla a utěšila mě. Potřebovala jsem, aby se mě tu noc někdo dotýkal. Ale zůstala jsem sama. Druhý ani třetí den se David neozval. Bylo to nezvyklé. Nevolala jsem mu ani já, protože jsem ho chtěla vytrestat. Ale nezlobila jsem se na něj. Čtvrtý den jsem zvedla telefon a vytočila Davidovo číslo. Nebyl jako obvykle doma, tak jsem mu nechala vzkaz na záznamníku. Že se bez něj cítím strašně, miluju ho… a tak dál. Neozval se. Volala jsem mu pak každý den. Nechávala mu vzkazy, několikrát se ho pokoušela zastihnout doma. V agentuře mi řekli, že má dovolenou. Bylo to jako v nějakém laciném filmu. Nemohla jsem ho vypátrat a vyváděla kvůli tomu jako šílená. Trvalo to dva, možná tři týdny. Pak jsem se začala vzpamatovávat. Přítelkyně mi tvrdily, že žádný chlap nestojí za to, abych pro něj brečela. Měly pravdu. Začala jsem zase chodit do barů a na večeře, na které jsem se nechala zvát od mužů, kteří o mě stáli. Asi po měsíci jsem v jednom podniku potkala Davida. V první chvíli jsem zůstala jako opařená. Neviděl mě. Seděl u stolu s jakousi dívkou a držel ji za ruku. Díval se na ni tím plachým chápajícím pohledem, kvůli kterému jsem se do něj zamilovala. Chtěla jsem se k němu rozběhnout a ztropit mu scénu. Ale zůstala jsem sedět. Už to přebolelo. To bylo naposled, co jsem Davida viděla. Před pár týdny se mi ozval obrazový redaktor jednoho časopisu. „Mám tu na stole vaše fotografie,“ řekl. „Moje fotografie?“, zeptala jsem se. „To bude nějaký omyl.“ Řekl: „Není to omyl, slečno. A mimochodem, na těch fotkách vypadáte fantasticky.“ Řekla jsem, že jsem přeslechla jméno časopisu, ve kterém je zaměstnaný. Zasmál se. A když vyslovil jméno jednoho pánského magazínu, bylo to, jakoby do mě uhodil blesk. „Jsem na těch fotografiích nahá?“, vypravila jsem ze sebe. „No to si piště, že jste,“ skoro zakřičel do sluchátka. „Pak ty fotky nikdy nesmějí vyjít,“ vyštěkla jsem. Smluvili jsme si schůzku a zavěsila jsem. Nenapadlo mě, že to jsou snímky, které udělal David. Až když jsem je v kanceláři u toho redaktora viděla na vlastní oči. Překvapily mě. Nejenže byly skvělé, ale připadalo mi, že jsou nabité nějakou zvláštní energií. Jak jsem se na ně dívala, jakoby se znovu vrátila atmosféra toho zvláštního odpoledne. Na kůži mě hřály paprsky zapadajícího slunce, cítila jsem Davidovu blízkost. Vzrušilo mě to. A pak jsem si pomalu svlékla šaty a pevně objala toho redaktora. Byl vousatý, tlustý a nepohledný, ale to mně nevadilo. Nebylo to jeho tělo, které jsem tiskla. Ve skutečnosti jsem se dotýkala Davida, po kterém jsem celou tu dobu podvědomě toužila. Viděla jsem kousek od sebe Davidovu tvář a cítila jeho dech. „Panebože,“ slyšela jsem, jak šeptá. Rozepnula jsem mu kalhoty, vzala do ruky jeho penis a zavedla ho do sebe. Lehli jsme si na stůl, na kterém ležely ty fotky. Bylo to opojně vzrušující, i když to trvalo jen chvíli. Orgasmus mi projel tělem jako nůž. „Panebože,“ zašeptala jsem. Odstrčila jsem redaktora od sebe, takže ani nevím, jestli stejně jako já dosáhl vyvrcholení. Bylo mi to jedno. Pomalu jsem se oblékla a uvědomovala si všude na svém těle místa, kterých se ještě před chvílí dotýkal David. „Co bude s těmi fotkami?“, zaslechla jsem redaktora, když jsem za sebou zavírala dveře jeho kanceláře. „Ta dívka na nich nejsem já. Přála bych si být tak krásná,“ řekla jsem. A byla to pravda.