Když se sen stane skutečností

Přicházím domů. Jsem stahaná z práce a doufám, že je můj milý doma. Obvykle chodí dřív, než já. Odemykám dveře domu a trošku mě zaráží tma, která je za všemi okny. Zavřu za sebou, klíče dám do misky a zouvám si boty. Když se pozastavím, uvědomím si, že domem něco krásně voní. Připadá mi to jako vanilka… nebo snad něco jiného? Věším sako na věšák a odkládám kabelku. Pak se zastavím na prahu obýváku. Vidím, že na jedné z poliček je nějaký černý kalíšek, s logem… No páni! Kde se to tu vzalo? Svíčka krásně voní. Když ji opatrně otočím, vidím nápis Coconut oil & jojoba. Opatrně nasávám tu vůni a pak, trošku omámená, se podívám na konferenční stolek. Leží tam nějaká větší šedá krabice. A je na ní nějaká obálka. Když přijdu blíž, zjistím, že obojí je černé a je na tom nějaký ornament. Nejdřív otevírám obálku a jsem dost napjatá. Na stříbrné tvrdé kartičce je napsáno:

Svleč se do kalhotek, vezmi krabici a přijď do ložnice. Pospěš si.

Docela strohé, ale z nějakého důvodu to má na mě takový účinek, že mi přejede mráz po zádech. Ne takový ten nepříjemný, jako při nějaké špatné předtuše či strachu, ale krásný mráz. A nezůstane jen na zádech. Do krabice se nedívám, ale její vzor a nápis mi napovídá, že to, do čeho jsem se nedávno začetla a přečetla to v rekordním čase, se mi podle všeho právě nabízí. Začnu se svlékat. Protože dělám v kanceláři, obnáší to sundat si košili, kterou jsem už při příchodu měla napůl rozepnutou. Tedy, na můj vkus dost, i když to byly jen dva knoflíčky. Pak stáhnu sukni a silonky a vše poskládám na hromádku na gauč. Už už chci zvednout krabici a jít ke dveřím ložnice, když si uvědomím, že psal, že mám přijít jen v kalhotkách. Rozepnu svou sněhobílou podprsenku a úhledně ji složím na hromádku. Stojím tam teď jen v tangách stejné barvy, krajkových a docela vykrojených. Zvedám krabici ze stolku. Je docela těžká. Napadne mě, že tam je možná víc věcí. Jsem tak zvědavá, že se přímo rozbíhám ke dveřím ložnice. Za kliku však vezmu klidněji a otevřu dveře. Zůstanu stát na prahu.

Celá místnost se trochu změnila. Jistě – nejsou tu rudé závěsy, ani dřevěná podlaha, ani obří postel, jako v mých představách, ale i tak mě to uchvátí – především provizorně zatlučené skoby na pravé straně a černý saténový přehoz, které tam předtím nebylo. Hlavně na něm ale sedí můj chlap – má na sobě jen černé kalhoty od obleku, je bosý a jinak nahý. Sklopím oči.

„Zavři za sebou,“ řekne můj přítel. Překročím tedy práh a zavírám dveře. Ani mi nemusí říkat, jak bych ho měla oslovovat – zřetelně je pánem celé situace. Když zaklapnou, čekám, co bude dál, s krabicí v ruce. Nasávám vůni další svíčky. Přijde mi, že to je tatáž vůně, jako v obýváku.

„Polož krabici na postel a klekni si,“ přikazuje. Když mlčky pokládám krabici na saténový přehoz, zalétnu pohledem k nově navrtaným skobám. „K nim taky půjdeš, neboj,“ podotkne jen tak, jakoby mimochodem a mně zatrne v podbřišku. Klekám si k posteli, přímo k jeho bosým nohám. Mám jedinečnou příležitost si všimnout, jak jsou silné, krásné a hlavně moje. Bere mi bradu do dlaně a zvedá ji tak, aby na mě viděl.

„Teď mi patříš. Chci slyšet jen ‘Ano Pane’ nebo ‘Děkuji Vám, Pane,’ případně ‘Dost’. Je to jasné?“ zeptá se a intonace jeho hlasu je dokonalá.

„Ano, Pane,“ řeknu tiše, ale tak, aby mě slyšel. Usměje se.

„Teď otevři krabici,“ pokračuje, opře se o ruce a dívá se na mě. Vůbec se mě nedotýká, což mě přivádí k šílenství.

„Ano, Pane,“ opakuji a odklápím víko z tvrdého papíru. Mám pocit, jako bych byla malé dítě, které vejde do hračkářství a najde svou vytouženou stavebnici. Akorát, že tahle je pro dospělé. Uvnitř jsou prohlubeniny jako v kufříku na zbraně, ale tyto mají různé tvary, stejně jako pomůcky, které jsou zasazeny v prohlubních. Vidím minivibrátorek, venušiny kuličky, potom nějaký šperk – ten tedy vůbec nevím, na co by mohl být, ale možná, že se připíná… tam. Zaujme mě pohyb mého Pána – v jeho rukách se objeví podlouhlý saténový černý vak. Pomůcek je v krabici více, ale mě teď zaujal právě onen vak, co má Pán v rukou.

„Jen se hezky podívej, co jsem ti nachystal…“ šeptá a já hned sklápím oči zpět k hračkám. Má pravdu – podívám se ráda, jsem opravdu zvědavá. Kromě toho, co jsem stačila zahlédnout, tam ještě je něco, co vypadá jako silikonový prstýnek s nějakou… snad vibrační patronkou nebo tak něco. Á, už vím – vibrační kroužek. Jo, ten jsem kdysi měla, ale byl jen jednorázový a za chvilku přestal fungovat. Tento ale vypadá hezky bytelně a je z jemného materiálu. Pohled mi putuje k masce na oči, která má stříbrnou barvu a když se dotknu, zjistím, že je ze saténu. Vezmu masku do ruky a na té straně, kterou se dává na oči, je sametová. Gumička vypadá dost pružně a řekla bych, že to není jen na hrátky, ale i na spaní a že bude příjemná. Potom tam leží saténový váček s nápisem.

„Smím se podívat dovnitř, Pane?“ zeptám se tiše a čekám, jestli mi to dovolí.

„Můžeš,“ řekne a dívá se na mě, v rukou podlouhlý vak. Co v něm asi má? No nic… Soustřeďuji se na saténový pytlíček a rozvazuji šňůrky, které jsou nahoře. Uvnitř nahmatám další satén, ale tentokrát je tam něco pevného. Vytáhnu předmět a prohlížím si ho. Jsou to pouta na ruce, na suchý zip a na jejich karabinách je něco zavěšeno.

„To jsou pouta za dveře… Abys hezky stála a vnímala úplně vše, co ti budu dělat…“ říká Pán a já se zachvěju. Dívám se dál a vidím nějaké peříčko. A pak další pytlíček, tentokrát celý černý, se stříbrným nápisem. Podívám se na Pána a ten jen kývne, aniž bych se musela ptát. Nahlédnu dovnitř a pak vytáhnu něco, co mi nic moc nepřipomíná – má to dvě části. Na první, která je kruhovitého tvaru, jsou nějaká tlačítka. A druhé vypadá jako jedna venušina kulička a má to silikonový provázek.

„Vibrační vajíčko, na dálkové ovládání,“ vyřkne odpověď na mou nevyslovenou otázku. No teda! On mě fakt chce zabít. „S tím si užijeme hodně legrace,“ usměje se a očividně se baví mým šokovaným výrazem. „Teď si ho vyzkoušíš, abychom věděli, jestli bys to s ním vydržela třeba v restauraci nebo v kině,“ pokračuje a já začínám vlhnout. Bylo by to opravdu krásné, takové naše malé tajemství a já bych nemohla nic dělat a nic dát najevo! Je tam ještě jedna krabička, docela malá. Nápis říká, že se jedná o lubrikační gel.

„Dost,“ přikáže Pán a já se přestanu dívat do krabice. Ještě tam jsou hračky, ale na ty asi nemám zatím nárok. „Dej si tu stříbrnou masku, víc zatím nemusíš vidět…“ pokračuje a já ho hned poslouchám. Maska mi hezky přilne na obličej, a i když se snažím, tak nic nevidím.

„I kdybys něco tou škvírou viděla, zavři oči, nesmíš se dívat. Zakazuji ti to.“

„Ano Pane,“ řeknu poslušně a hned zavírám oči, aby mě to nesvádělo. Cítím, jak mi položí ruku na rameno a hladí mě. Pak mi vyjede nahoru ke krku, chytí mé dlouhé vlasy a stočí si je v ruce do improvizovaného culíku. Přitáhne si mě k sobě. Rozbuší se mi srdce a potichoučku zasténám.

„Teď se zvedni a půjdeš pěkně se mou,“ šeptá mi do ucha a pak mi táhnutím pokyne, abych si stoupla. Hned to udělám a nechávám se vést. Nevidím na cestu a cítím, jak mě pořád drží za vlasy a jde za mnou. Pak se zastavíme.

„Otoč se ke mně a ruce nahoru.“ Otočím se k němu a dám ruce nad sebe. Slyším, jak otevírá dveře a něco trochu zarachotí. Přivádí mě k šílenství to, že nevím, co se kolem mě děje. Pak se dveře zavřou. Chytí mi pravou ruku a navlékne ji do něčeho, co mi připomíná samet. Obemkne to zápěstí a mně to dojde – pouta za dveře! Totéž udělá i s levou rukou a zatlačí mi na dekolt. Pochopím a ustoupím o krok vzad, takže se zády dotýkám dveří. Jsou studené. Opět série zvuků a pak uslyším Pána přímo u ucha.

„Teď ti svléknu kalhotky,“ šeptá a jednou rukou mi je stahuje. Nechá je spadnout a já si je přešlápnutím uvolním z nohou a opatrně, abych Pána nekopla, je odsunu pryč.

„Rozkroč se,“ přikáže a já hned poslechnu – cítím, jak jsem mokrá a teď si to Pán může ověřit. Nejdřív mě jemně hladí po stehnech a pak se mě dotkne něčím jiným… Ruce to nejsou, přijde mi, že to je nějaká smyčka, možná z kůže. Pak to zmizí a slyším švihnutí ve vzduchu, naprázdno. Bičík? Zase se mě dotýká – začne na rameni, pak sjede na dekolt, postupně mi obkrouží obě prsa a pak mi přejede přes bradavky. Ono se to opravdu nemusí využívat jen na zmlácení… Přejíždění bičíku je moc příjemné, skoro mě to lechtá. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych se teď zasmála. Bičík se dostává přes pupík až na pravé stehno. Cítím se tak zranitelná… Už to nevydržím a prohnu se. Vtom bičík zmizí a pak dopadne – přímo tam. Mým klitorisem projede štiplavá, ostrá a náhlá bolest, ale jak ustupuje, tak se se mnou začíná něco dít. Projede mi to celým tělem. Bičík se přesune zpět na nohu. Ne! Já chci ještě! Ale podvědomě vím, že to nemůžu udělat znovu. Pak přeskočí na druhou nohu a míří do mého klína. Tentokrát už bolest trochu čekám, ale nepřichází. Co to? Pak, když to nejmíň čekám, dostanu zase přes své nejcitlivější místo. Pán si to opravdu umí načasovat! A pak další rána. Zatnu zuby a překonávám onu náhlou bolest.

„Líbí se ti to?“ ptá se po další ráně, která je tentokrát mírnější.

„Ano Pane, líbí se mi to,“ zasténám a chvěje se mi hlas.

„A dovolil jsem ti to?“ ptá se nečekaně. Zatrne mi zase v podbřišku a naprázdno polknu. Teď jsem si asi dost zavařila.

„Ne, nedovolil jste mi to, Pane,“ říkám rychle a bojácně.

„Takže za trest se nesmíš udělat, je to jasné?“

„Ano Pane,“ přitakávám a čekám další rány, ale žádné už nedopadají. Zvuk klepnutí naznačuje, že onen nástroj smrti, jak jsem si to v duchu nazvala, odložil. Pak mi přijde, jakoby něco otevíral, nějaké víčko.

„Teď se tě dotknu,“ říká, ale nic mi tím nenaznačuje, nebo přinejmenším to, kde se mě dotkne. Pak mi jeho prsty pohladí mušličku a přiloží mi na ni něco tvrdšího, kulatého. Potom cítím, jak to do mě vklouzne, a zasténám. Na vnitřní straně stehna mě něco zalechtá – asi nějaká šňůrka. Slyším, jak jde ode dveří a dosedá na postel. Vlastně bych řekla, že si na ni léhá. A potom to vypukne – celý klín se mi rozvibruje a já nad sebou ztratím kontrolu. Dostane se mi to do celého těla a já si užívám pulzace, které se linou z vibračního vajíčka – už totiž vím, co to je. Asi se mu to líbí, protože za chvilku zase přepíná a tentokrát je to jednolitá vibrace.

„Vidíš, jak si tě můžu ovládat? Jak jsi bezmocná?“ zvedne se s ovladačem v ruce a přiskočí ke mně. „Jak mi teď patříš?“ Hladí mi jednou rukou spoutané ruce a šeptá mi, s ústy jen na pár milimetrů od mého ucha. Jsou to strašná muka, to mi nemůže na to ucho dát aspoň pusu? Ale o tohle mu zřejmě jde. Prohýbám se, i když se snažím nehýbat. Vajíčko zase změní vibraci a je ještě silnější, než předtím. Už to nemůžu vydržet. Pán se ke mně tiskne – konečně se mě dotýká! Jen tak mimochodem si zase přepne pulzaci a já už skoro omdlévám.

„Asi si vezmu ještě něco, nevypadá to, že bys měla dost…“ Určitě to říká z legrace, protože jde na mně vidět, jak jsem hotová ze všech těch nových vjemů. Odejde a zase si mě přepne. Zatínám pěsti a trošku se mi už odkrvují ruce, jak jsou v poutech. Slyším kroky a vím, že zase stojí u mě. Než se mě však dotkne, tak něco dělá.

„Nebolí tě ruce?“ změní se jeho chování. „Máš je červené,“ řekne starostlivě.

„Trošku mě to táhne…“

„Tak proč neřekneš?“ ptá se vyčítavě a pouta povolí a sundá mi je. Promne mi je. Pak se vrátí k předchozímu tónu a chování. „Musíš mi říct cokoliv, i kdybychom měli skončit, je to jasné?“

„Ano,“ odpovím poslušně, a když se na mě výhružně podívá, dodám ještě „Pane.“ Dívá se, jak se do mých rukou zase vrací barva. Když jsou zase normální, připoutá je, ale tentokrát už volněji.

„Pokud bych ti to přikázal, tak bys ta pouta ani nepotřebovala, protože by ses ani nehnula,“ utrousí jen tak a pak poodstoupí. Snažím se, aby se mi zase nepodlomila kolena.

„Ano, Pane,“ říkám zase a trošku se třesu. Pak se mě dotkne něco velmi jemného. Šimrá mě to. Putuje mi to po celém těle a je to takový ten pohyb, jakoby Pán něco ze mě smetal. To bude to peříčkové šimrátko! A zase přepnul vibrace. Je to na mě moc a cítím, jak to na mě jde, snažím se ale myslet na cokoliv jiného, jen abych se neudělala – vždyť mi to zakázal. Sténám a vzdychám a zatínám pěsti. Najednou cítím, jak mi Pán rozepíná pouta. Chytí mě za ruce a dá je k sobě. Navádí mě poslepu dopředu a pak zastaví. Podle všeho stojím u postele a on na ní teď sedí.

„Opatrně si klekni,“ šeptá a já to udělám. Pomáhá mi natočit se správným směrem. „A teď si vylez na postel, ale zůstaň na kolenech.“ Udělám, co říká, a čekám, co bude. Vajíčko ve mně pořád vibruje a snažím se ho v sobě udržet. Pak cítím přepnutí. A jak mě chytá za krkem a přitlačí mě k posteli. Skoro se mi zastaví srdce, když mi jeho rozevřená dlaň přistane na zadečku, jen to pleskne.

„Počítej si to, bude jich deset,“ řekne a uhodí mě znovu. Vyjeknu a zabořím hlavu do postele. Dýchám zrychleně.

„Takže tahle neplatí a půjdeme od znovu,“ utrousí trochu zklamaně a praští mě znovu. Cítím, jak mi rudne zadeček a téměř vidím obtisknutou dlaň.

„Jedna,“ řeknu se slzami na krajíčku, říkám si ale, že to vydržím. Při druhé ráně, kterou si taky odpočítám, mi přijde, že ta bolest je tak nějak mimo mě a třetí rána ve mně probudí něco jako vzrušení. Vlastně to zas tak nebolí. Pán mi stojí chodidly na lýtkách, abych se mu necukala, a vajíčko ve mně dělá divy – při každém plesknutí mi přijde, že jsou vibrace silnější.

„… Deset,“ vydechnu a zadek mi úplně hoří. Poslední dvě rány byly opravdu silné, zaťala jsem ale zuby. Celé tělo mi rezonuje, bolest ustává, ale vibrace pokračují.

„Šikovná,“ pochválí mě Pán a hladí mě po zarudlém zadečku. „A teď si lehni na záda.“ To si dělá srandu? Vždyť mi hoří zadek a ještě si na něj mám lehat?

„Chci, aby sis to zítra pamatovala,“ říká, jakoby mi viděl do hlavy a pak se najednou vibrace vypnou. „Roztáhni nohy,“ přikáže a já je dám hned od sebe. Tím pohybem si ještě víc podráždím zadeček a snažím se trošku nadzvednout. Ucítím mírný tah, jak tahá za šňůrku a vytahuje vajíčko. Někam ho odloží, to nevidím – pořád mám masku. Vlastně si uvědomuji, že ta maska má nějaký zázračný účinek – jako bych měla zostřené ostatní smysly. Uslyším opět sérii nějakých zvuků a pak vnímám už jen to, jak si mě trochu nadzvedává a dává mi pod zadek chladivý polštářek. Podle toho, jak mi to trochu klouže, je také ze saténu, stejně jako přehoz, na kterém ležím.

„Ruce nad hlavu,“ slyším další příkaz a hned ho plním. Zase se mi kolem rukou obemykají sametovo-saténová pouta. A kolem kotníků taky! Zkusím se pohnout, a když dám pravou ruku k sobě, trošku mi to potáhne pravou nohu. Musí to být nějak spojená pouta. Pak zaslechnu vibrace. Odkud?

„A teď se do tebe udělám…“ říká Pán a než stačí jeho slova doznít, už nade mnou klečí a oddaluje mi ještě víc kolena. Rukou mi přejede po bradavkách a druhou si ho drží a přejíždí mi po ní žaludem. Pak do mě zasune. A vibruje! To bude ten vibrační kroužek. Jakmile je ve mně až po kořen, příjemně mi to vibruje na klitorisu. Je tak pevný a silný. Opravdu mám co dělat, abych neporušila jeho zákaz. Pohybuje se dost rychle a téměř ničím jiným se mě nedotýká. Jsem už v takové extázi, že z toho asi omdlím. Jsem tak bezmocná a on si opravdu dělá, co chce. Sténá a pak ucítím mokro. Srdce mi buší jak šílené. Narovná se a vibrace přestanou. Asi to už nemohl vydržet. To jsem s ním ještě nezažila, myslím si spokojeně v duchu.

„Šikovná, vydržela jsi to… Takže příště ti to dovolím,“ říká a já mlčím, tělem mi ale prostupuje nevybouřený chtíč a zároveň uspokojení, že ho měl tak krásné.

„Děkuji Vám, Pane,“ říkám. Odpoutá mě a pak mi sundá z očí masku. Světlo mě trochu udeří do očí, ale je tlumené. Nedívám se na něj, protože mi to nedovolil.

„Lehni si zase na břicho,“ přikazuje zase a já si opatrně léhám. Uslyším otevírání nějakého víčka. „Natřu ti zadeček za to, že jsi všechno tak hezky vydržela.“ Pak mi jemně roztírá nějaký krém po obou dosud hořících půlkách. Je to příjemné.

„Děkuji Vám, Pane.“ Když jsem dostatečně natřená, chytí mě za rameno, abych se zvedla. Když ho mám v zorném poli, vidím, že ukazuje ke koutu místnosti. Sesunu se z postele a teď teprve vidím, že to opravdu byla pouta pod postel, jak jsem si myslela – jedno je přímo u mě a popruh vede pod matraci.

„Běž tam po kolenech a čekej, až tě zase budu chtít,“ říká a jde ke dveřím.

„Ano, Pane,“ řeknu jen a pak jdu po kolenech do kouta, jak přikázal. Tam zůstanu klečet tváří ke zdi a rozjímám nad večerem, jaký jsem si nedovedla představit ani v těch nejdivočejších snech…