Kanec jeden

Tato příhoda se udála ke konci sedmdesátého roku. Měla jsem kluka na vojně poblíž Českých Budějovic a jezdila jsem za ním, kdykoliv jsem měla volno. Můj Pepan byl bujný chlapec a na vojně spíše švejkoval, takže měl většinou zaražené vycházky, o opušťáku ani nemluvě. Kamarádi mu ale všemožně pomáhali, aby se dostal načerno ven a potom jim mohl vyprávět, jak si se svou buchtou užíval. Jezdila jsem malým fiátkem s otvírací střechou. Bylo to autíčko sice spolehlivé, ale pro nás dva, oba vyšších postav, velice stísněné. Téměř kaskadérské kousky byly nutné při milování v tomto přibližovátku. Při jedné takové vyjížďce jsme zajeli na lesní cestu u Branišova a tam se začali dlouze a vášnivě líbat. Pepan mě vždy šíleně vzrušoval, a tak jsem ani neprotestovala, když ze mě strhal téměř veškeré oblečení. Byla ale docela zima, husí kůži po celém těle, bradavky trčely jak špice na kostelní věži a to Pepana přivádělo k šílenství. I on byl už napůl svlečen a jeho kalhoty, i když to byly maskáče, nezamaskovaly, že by si rád vrznul. Stáhla jsem je, i trenýrky, které sahaly až ke kolenům. Pepan udělal lůžkovou úpravu a já pootevřela střechu, abych vyvětrala kouř. Znovu jsme pokračovali v mazlení. Byla mně zima na nohy, tak jsem natáhla alespoň kozačky s ostruhami a pobídla jsem Pepana, aby se do toho dal. Překulil mě na sedadlo pro spolujezdce, pravou nohu uložil na volant a vniknul do mě takovou silou, až se mně zatmělo před očima. Přirážela jsem jak o život a nohama se ho snažila obejmout. Moc to nešlo, bylo tam opravdu málo místa a nemít zařazenou rychlost a ruční brzdu, asi bychom jezdili po lesní cestě sem a tam. V tom něžném rozpoložení se mně podařilo vklínit nohu do střešního okna. Pepan do toho bušil a i já se chystala naplnit orgasmem svoje snažení. Tak jsem se napnula, že ostruha kozačky se zasekla do koženkového obložení, podpatek se zabodl do těsnění a špička boty i s nártem uvízla v pootevřené střeše. Noha bolela, bolest se stupňovala a já cítila, že mě to rozpaluje čím dál tím víc. A už je tu moje odměna a já rozkoší řvu na celý branišovský les. Pepan se mezitím udělal taky. Znovu začínám vnímat palčivou bolest a zjišťuji, že se nemohu ani pohnout. Pepan se pokouší vylézt ven, ale také to nejde. Situace dokonale komická, nevíme, co dělat. V tom jsem uviděla hajného, který lezl na nedaleký posed. Volala jsem, abych jej přivolala na pomoc. Pepan ne, ten měl vztek, že bude mít zase zaražené vycházky, nebo dostane nějakou basu. Mrknu, co dělá hajný. A ten si nás opravdu všiml. Stojí na čtvrté příčce žebříku, v jedné ruce dalekohled a druhou si ho prohání. Pepan se snaží vyprostit nohu ze střechy, ječím téměř nepříčetně, vypadá to, že se auto převrhne. Hajný zrychluje tempo. Najednou žuchnutí, hajný spadl. Smějeme se jako cvoci a najednou lup, noha je uvolněná! Konečně jsme se dostali z nedobrovolného vězení. Noha pořádně bolí a začíná otékat. U posedu již nikdo není, jenom zválená tráva. Odvezu Pepana do kasáren. Při každém sešlápnutí plynu cítím bodavou bolest v kotníku. Pokračuji do Budějovic do nemocnice. Dostala jsem škrobák, byl to naštěstí jen výron. Sedím v čekárně a čekám na lékařskou zprávu. Někdo vchází do dveří a já oněměle zírám. Je to náš hajný s rukou v sádře. Vypráví, jak do něj v lese vrazil kanec. Kývám hlavou, nevědět, že je to ten šmírák z lesa, asi bych mu tu báchorku uvěřila. „A co se stalo vám, slečno?“ táže se. „Ále, taky ho do mě vrazil, kanec jeden.“ V tom přišla sestra a přinesla lékařskou zprávu. Odcházím a ještě se otáčím. Hajný sedí a kouká na mě s otevřenou pusou. Možná mu došlo, kdo jsem.