Kámoši

Seděla u počítače, v místnosti už byla skoro půl hodiny sama. Věděla, že už i ona měla být pryč, ale vrátná zřejmě zaspala a tak tu mohla sedět i dál. Konec konců spát se jí ještě nechtělo, a zítra mohla být v posteli klidně do odpoledne. Tak kam spěchat?
Nehledě na to, že by teď snad neodešla ani v případě, že by musela. Myslela, že když odjede, bude to jednodušší. Nebylo. Nikdy nechápala frázi „nemůže být s ním, ani bez něj.“ Alespoň donedávna.
Bylo těžké popsat jejich vztah. Kamarádství vypadá jinak. Chození taky. Většinou vlastně měla pocit, že si s ní jen hraje. Dlouho se snažila být vyrovnaným soupeřem. Ale nezvládala to a i proto se snad konečně rozhodla vyjet. Až na to, že ani několikery hranice mezi nimi nepomáhaly.
V paměti měla stále poslední návštěvu doma, přesto, že už tu opět několik dní byla a ještě pár týdnů opět bude. Byla naivní, když myslela, že zapomene. Bylo to ještě horší.
Žádná z kamarádek jejich vztah nechápala. Ani doma, natož tady. Chápala ho vůbec ona? Těžko říct. Některé ho nazývaly „kamarádem na občasnou výpomoc“, ale to se pletly. Mockrát spolu dělali věci, které kamarádi nedělají, ale nikdy spolu neměli sex. Některé myslely, že spolu prostě chodí, ale to se taky říct nedalo. Klidně jí řekl, s kým by na rande, jako kamarádce, kolikrát ho i viděla. A oplácela stejně, i když ji stejně žádný jiný nezajímal. Snad ze msty. A přitom poté večer usínali bok po boku jako pár. Když byla nešťastná, šla za ním, ale nikdy nevěděl, když se trápila kvůli němu, nikdy neřekla ani slovo, když žárlila. A neměla ani ponětí, za co vlastně bere on ji. Kdyby jí nechyběl pokaždé, když nemohla být s ním, kdyby nebylo těch chvil, kdy ho tak šíleně chtěla, mohla by být ráda za skvělého kamaráda. Ale takto? Kamarád, který sice pomůže, ale zároveň ubližuje?
„A když za tebou přijedu, kam mě vezmeš?“ objevila se na obrazovce další zpráva od něj.
„To záleží na tobě. Jestli budeš chtít prožít kulturní víkend s památkami, jít se někam bavit, nebo třeba zajít do přírody…“
„Třeba je mi to jedno, třeba mi jde jen o to být s tebou,“ odpověď se objevila skoro hned. Zavrtěla hlavou. Nenáviděla, když psal něco takového. Nenáviděla tu naději, co jí to naznačovalo. Přála by si věřit, že to myslí vážně. Ale z takové naivity už ji vyléčil.
„Chybíš mi tu.“ Zavřela oči. Jistě, chybí mu. S kým jiným si může tak hrát. Kdo jiný ho nechá.
„A copak ti chybí? Někdo, kdo by ti radil v hodinách, nebo moje tělo?“ psané slovo nevyjádří ten sarkasmus, co cítila.
„No, když se tak ptáš, tak asi oboje.“ Jistě. „A nejen to.“
Zahleděla se do zdi. Skoro by mu věřila. Její poslední návštěva byla skoro jako by si ji vysnila. Až na několik drobností.

I keep on fallin in and out of love with you
I´ve never loved someone the way that I´m loving you
I´ve never felt this way How do you give me so much pleasure
Cause me so much pain

Překvapil mě už tím, že mě čekal na nádraží. Přitom jsme se na ničem takovém nedomlouvali. Vlastně jsem si ani nevzpomínala, jestli jsem mu někdy psala, kdy přesně přijedu. Ale zřejmě ano.
Pomohl mi s věcmi a v podstatě hned jsme šli ven. Bylo o čem mluvit, i když se mi na hovor soustředilo špatně. Snad i proto, že jsme si drželi až nezvyklý odstup. Než jsem odjela, držívali jsme se na ulici za ruce, jako milenci. A najednou se ode mě držel v opatrné vzdálenosti. Celý první den i večer, když jsme šli ven i s dalšími známými. A dosti netradičně jsme nemluvili ani o nikom jiném, o žádné slečně, o žádném klukovi. Celý ten den, a dalo by se říct, že i ten další, vypadal naprosto normálně, normálně v tom běžném měřítku. A druhý večer se prolomily hráze té naší odtažitosti.
Líbala jsem se s ním už mockrát, ale ten den jako by to bylo jiné. Pomalejší, něžnější. A zároveň, jako bychom oba chtěli mnohem víc. Nenásledovaly žádné další dotyky, ani jednou mi nezajel rukou pod tričko, jako tolikrát předtím, a i já se ho dotýkala jen od krku nahoru. A přitom to bylo stejně vzrušující jako mnohem odvážnější hry z minulosti. Až na to, že se ode mě najednou odtáhl a řekl slovo, které jsem od něj snad nikdy dřív neslyšela. Ne kvůli ničemu takovémuto.
„Promiň.“ Hlas měl trochu ochraptělý a v podstatě hned na to musel domů. Nejraději bych ho přemlouvala, ale to byla jedna z tabuizovaných věcí, co patřila k citovým výlevům vůči tomu druhému. Nikdy jsme nic takového neříkali. Nikdy, a nemyslela jsem si, že zrovna teď byla ta nejlepší doba začít. Už tak jsem si ve vztahu k němu připadala mnohem zranitelnější než dřív, ta hra se mi teď hrála mnohem hůř. Nechtěla jsem, aby to poznal.
Další den jsme se vůbec neviděli, ale ten poslední, před mým odjezdem jsme strávili opět od rána až do večera spolu. Mělo to být do noci. Ale utekla – ač pomalu a pokud možno nenápadně – jsem dřív. A trvalo mi dlouho, než jsem se mu odtud vůbec ozvala. Vlastně jsem mu poprvé napsala až dnes, ale abychom si byli kvit, od něj mi první, a jediná sms přišla předevčírem.
Nečekala jsem, že bude mluvit o návštěvě. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby o ní mluvil. Těch několik dní jsem přemýšlela, jestli by nebylo úplně nejjednodušší celý ten náš podivný vztah raději ukončit. Dřív jsem to nějakým zázrakem zvládala. Ale teď už ne.

Just when I think, I´ve taken more than a fool
I start fallin back in love with you

„No, pokud nemáš zájem o město, klidně můžeme být celý víkend na pokoji.“
„A co bys mi ukázala tam?“
„Nejsem si jistá, jestli existuje ještě něco, co na mě neznáš.“
Trvalo dlouho, než se odhodlala mu ten večer napsat. A stejně tak dlouho, než se dostali přes pouhé zdvořilostní otázky. A najednou, bez dalšího varování, hned přišly narážky. Nevěděla, jak daleko je chce nechat zajít, nevěděla ani, nakolik vážně může brát jeho řeči o návštěvě. Nakolik vážně mohla brát cokoliv z toho co jí říkal? Jako o minulém víkendu. Skoro už chtěla věřit. Skoro…
„Já si myslím, že ano. Je toho spousta, co jsme ještě nevyzkoušeli.“
„Vážně? Například?“
„No, alespoň co mě paměť slouží, jsou stále místa, kam jsi mě ještě nepustila.“
„Co si pamatuju já, tak na těle nemám ani jedno místo, kterého by ses ještě nikdy nedotkl.“
Vždycky si myslela, že je v podstatě konzervativní. A vida, co všechno byla za určitých okolností ochotná provádět s kamarádem… Kamarádem, kterého sice milovala, ale který sotva cítil něco k ní. Který sotva kdy cítil něco k jakékoliv holce. Něco jiného než chtíč.
„Já nemyslím jen rukou.“
„A čím? Pamatuj, že pořád ještě jsou věci, které ti nedovolím.“
Jak málo zásad jí zůstalo. Věřila, že by se jí sex s ním líbil, mockrát ho chtěla, ale věřila, že by časem litovala, kdyby ani poprvé to nebyl někdo, s kým by ten vztah byl oboustranný, a alespoň v tu chvíli dokonalý. Tohle byla šílená doba. Věděla, že už je docela stará na to být stále panna. Na druhou stranu, jiným zkušenostem se nebránila. S ním minimálně rozhodně ne. A byla hlavně jeho zásluha, že jich neměla málo.
„Třeba jazykem. Věřím, že to by se ti líbilo ještě víc, než rukou.“
„Tak to nevím, jestli bych ti dovolila až tolik.“
„Ty ses mě tehdy taky neptala, pamatuješ?“
Samozřejmě, že si pamatovala. Byla to jedna z posledních věcí, co se mezi nimi stala, než odjela. Jedna z věcí, které jí pomohly k tomu rozhodnutí. Zašlo to příliš daleko. Už si zvykla na doteky rukou. Na polibky na spoustě míst. To všechno si dokázala před svým kárajícím svědomím ospravedlnit. Ale to, že jej vzala do pusy, navíc tím způsobem, jakým to udělala…to už bylo příliš. Byl to jeden z těch přelomových momentů, kdy si uvědomila, že takhle to dál pokračovat nemůže, nemá-li se z toho jednou zbláznit. Kdyby se mohla vymluvit alespoň na alkohol, bylo by to jednodušší. Ale neměla ani kapku, byla naprosto při smyslech, když no naprosto vědomě provokovala, svedla a poté, aby toho nebylo málo vykouřila. Věděla, že i jeho tímto svým chováním šokovala, obvykle nebyla až tak iniciativní. Ani ne měsíc na to byla tady. Rychleji to nešlo. A všechno to zařizování s tím spojené bylo dokonalou záminkou jak se mu alespoň částečně vyhýbat. A výmluvou na to, proč je najednou myšlenkami jinde.
Když se nad tím zamyslela, nezvládala ten vztah přibližně od té doby.
„Ty ses nijak nebránil.“
„Taky bys souhlasila, kdybych s tebou prováděl takové věci, jako ty se mnou.“
„Nejsem chlap. Nepřestanu se ovládat, když mi uděláš striptýz.“
Doteď si pamatovala, jak se ten večer cítila. Odpoledne ho náhodou potkala, když byla s kamarádkou v čajovně. Tu holku, co se k němu tak měla si doteď pamatuje do nejmenších podrobností. Usmála se na ně a pozdravila ho jako by nic. Jen uvnitř ní to vřelo. A večer si potom musela dokázat, že je lepší, než ta druhá. A že mu na té čůze nezáleží, protože kdyby ano, nedovolil by jí to, co teď dělala. A celou tu dobu, každou zatracenou vteřinu, jí leželo v hlavě, že kdyby mu záleželo na ní, neměl by potřebu tahat se s žádnou další. S žádnou malou roztomilou černovláskou.
„Ten striptýz bych asi ještě rozdýchal, i když uznávám, že byl překvapivý.“
Hm, to byl. Nejen pro něj. Překvapila jím i sebe.
„A tak příjemné překvapení jsem nezažil hodně dlouho.“
Nevěděla, co mu na to odpovědět. Po onom večeru se strachovala a zároveň doufala, že něco pozná. Takhle jejich sbírání zkušeností obvykle nevypadalo. Obvykle začalo tak nějak přirozeněji, než že se najednou ona začala na hudbu svlékat, a poté zbavovat oblečení i jeho. I teď musela při té vzpomínce zčervenat.
Ale mohla být v klidu. Byl to chlap. Typicky nevšímavý chlap. Co na tom, že se chová naprosto jinak než obvykle? Stejně jí další ráno klidně řekne, že po škole nemůže, protože jde ven s Terezou. Tereza. Krásná, modrooká Terezka… Asi ho striptýzem nepřekvapila, velice rychle z jeho života zmizela. Ale tehdy jí dal před ní přednost. A to jí nikdy neodpustí.
„Jenže na to, jak se obvykle tváříš nevinně, víš až příliš dobře, kde se chlapa dotknout, aby přestal myslet hlavou.“
„Teď je jen otázka, jestli i ty znáš mé tělo tak dobře, abys to zvládl?“
„Rád bych věřil, že ano.“
„Jo? A čím bys teda začal? Poradím ti, striptýz mě vážně nenažhaví.“
„Na ten bych si asi ani dost nevěřil, neumím se předvádět tak dokonale jako ty. A víš, že netancuju zrovna rád. Já bych si dřív svlékl tebe.“
„Tos dělal už mockrát. A nic ve zlém, ale to nestačí.“
„Jenže tohle by nebylo jako obvykle.“
„A jak jinak? V rytmu hudby?“
Nemohla si pomoct, musela se chránit ironií. Tak jako od toho dne, kdy šel raději ven s Terezkou. Vlastně už tehdy začal být jejich vztah kromě jiných podivností ještě značně křečovitý. Teda minimálně z její strany.
„Pokud tak moc toužíš po hudbě, máš ji mít. Já to myslel spíš tak, že bych si tě svlékl pomalu, kousek po kousku, a užíval bych si to. Nenechal bych tě svlékat mě, dokud bych tě neměl úplně nahou. A hrál bych si s tvým tělem.“
„Sice se to čte hezky, ale zábrany jsou pořád silnější. A navíc si nejsem tak docela jistá, co si mám představit pod výrazem „hrál bych si s tvým tělem“. Co být trochu víc konkrétní?“
„Co to znamená hrát si? Líbat tě a hladit tě tam, kde se ti to nejvíc líbí. Když ti sundám tričko tak na zádech a krku, když podprsenku, na prsou, třeba tě i trochu kousnout… Něco takového.“
Byla ráda, že ji nemohl nikdo vidět. Hlavně on. Nechtěla přiznat, jak moc ji ta představa vzrušovala, nikomu, jemu, ani sobě. Nechtěla přiznat, že by si přála, aby ji líbal opravdu úplně všude, ani že si přála, aby se s ní miloval. Protože vlastně nechtěla nic z toho, ne pokud se o něj měla s někým dělit. Nedokázala se už přenést přes žádnou Terezu. Nikdy. Už tu hru hrát nemohla.
„Musel by ses hodně snažit. Všechno to už jsi na mě někdy zkoušel, všechny ty triky už znám.“
„Jenže obvykle ze mazlíme vzájemně. Teď bych se jen já věnoval tvému tělu. Tak, jak jsi to předtím udělala ty. A rukou bych se tě dotýkal jen trochu, tak, abys chtěla víc. Stále by ses potom ještě bránila?“
Znovu zavřela oči. Dokázala by se bránit? Nechtěla by, ale měla by. Měla by se bránit i takovýmhle rozhovorům. Proč si to jen zhoršuje?
Nadskočila na židli, když se v tu chvíli otevřely dveře.
„Hey, you should be allready in bed!“ jak nepříjemný, ospalý hlas vrátná měla.
„I know. Five minutes. I promise.“ Málem jí do očí vhrkly slzy. Měla by být ráda. Ale přesto by tu nejraději seděla dál.
„Yeah, I know your five minutes. Not a second longer! I´ll switch it off then!“
„Ok.“ V tuhle chvíli by souhlasila s čímkoliv.
Vrátná za sebou zařela dveře – ne zrovna nejtišeji, a ona se otočila zpět k počítači. Pět minut. Zatraceně…
„A co kdyby ano? Co bys vymyslel pak?“ nemohla si pomoct. Místo něčeho smysluplného, nebo alespoň něčeho, co jí neubližovalo, pokračovala v téhle debatě.
„Pak by mi nezbylo, než si tě vzít násilím.“
„To bys udělal?“
„Je přece jen jedna věc, cos mi nepovolila. Takže bych ti chytil ruce, abys mě nemohla odstrčit, a věřím, že za chvíli by ses už nebránila…“
Na chvíli se oba odmlčeli a ona téměř slyšela tikat ty pomyslné hodiny odměřujících pět minut. Nikdy svou hrozbu ještě nesplnila. Ale nikdy nevypadala až tak ospale a odhodlaně.
„A slibuju, že pokud ano, nechal bych toho.“
Na tu poslední zprávu zírala snad tři minuty s chutí napsat mu, že by nechtěla, aby toho nechával. Že by se bránila, ale uvnitř by chtěla, aby pokračoval. Jenže…
„Budu muset jít,“ napsala místo toho a málem vyjekla, když téměř v okamžiku, kdy zmáčkla Enter, obrazovka potemněla. Téměř čekala, že se od vrátnice ozve ďábelský smích. Ale místo toho bylo jen ticho. V celé budově se ozývalo jen vzdálené chrápání a její dech. A v počítačové místnosti byla najednou naprostá tma. Povzdechla si a zvedla se. Musí zamknout a jít vrátné zanést klíče. Nechtěla riskovat další konfrontaci s ní.

I keep on fallin in and out of love with you
Sometimes I love you, sometimes you make me blue
Sometimes I feel good, sometimes I feel used
Loving you darling, makes me so confused

Poslední den začal opět nevině. Šli jsme si zahrát squash, naobědvali se u nás doma, šli se projít do parku, povídat si… a tam se to stalo. Zase to zřejmě odstartoval nějaký původně neplánovaný dotek, který narušil tu bezpečnostní zónu, co jsme si od sebe teď udržovali, a najednou nám ani jednomu nebylo do smíchu. Opírala jsem se zády o kmen stromu a on byl obličejem jen kousek od mého. Už na mém dechu musel poznat, jak moc chci, aby mě políbil, ale váhal děsivě dlouho. Místo toho si mě prohlížel, jako by mě snad neznal už dokonale. A pak mi přejel prstem přes rty, gestem, které nikdy dřív neudělal, a které se mi strašlivě líbilo. Až poté jsme se začali líbat.
Jako by nechtěl, abych mu ucukla, jako tolikrát v době, mezi mým nepovedeným pokusem ho sbalit tím, že ho svedu jako nějaká femme fatale, a odjezdem do zahraničí, tiskl mě ke stromu. Jednou rukou mě hladil na obličeji a druhou mi držel zápěstí. Asi ani sám nevěděl, jak moc mě to vzrušuje. I když já mohla cítit, že v tom nejsem sama.
Tentokrát se mi neomluvil, ani mi pak neutekl. Bylo už pozdní odpoledne, když se to stalo, a přímo z parku jsme ruku v ruce šli do hospody za známými. Asi jsem s ním chtěla být spíš o samotě, ale svou účast jsme oba slíbili, a ani jeden z nás nenavrhl, abychom ji zrušili. Ale jeho dlaň mě příjemně hřála. A kdo ví, čím to bylo, ale měla jsem jiný pocit než obvykle. Jako by mě držel tak nějak jinak. A rozhodně se jinak choval. Nepustil mou ruku v tramvaji, ani v hospodě, a místy se ke mně naklonil a políbil mě na tvář. Připadala jsem si jako v ráji, a nevšímala si určitých znamení, kterých jsem si všímat měla. Třeba zvláštních pohledů, kterými nás někteří známí častovali.
Ze sna mě probrala až jedna věta. Krutě a bolestivě.
„Co Tereza, Marku?“
V tu chvíli nastalo u stolu ticho. Poprvé jsem viděla Marka zrudnout. A poprvé se mi zdálo, že neví, co odpovědět. Nevědomky jsem se narovnala a několik nekonečných vteřin čekala, co odpoví, co se bude dít.
Nedělo se nic.
Zvedla jsem se od stolu a zalovila pro padesátikorunu.
„Zaplaťte to za mě. Za hodinu a půl mi jede vlak. Budu muset jít.“
Nebylo to nenápadné. Já vím. Možná, že někdo z nich i věděl, že chci odjet až pozdějším vlakem. Marek to věděl určitě. Ale stále mlčel. To mi stačilo.
Otočila jsem se a vyšla z lokálu. Necítila jsem potřebu se loučit. Stejně jediný člověk, s kým jsem se teď cítila dobře, byl Marek. Ale po tomhle už jsem byla přesvědčená, že ho nechci nikdy vidět.
Když jsem otevírala dveře, slyšela jsem, jak někdo odsouvá židli a volá mé jméno. No, někdo, vím, kdo to byl. A proto jsem nezastavila. Nemohla jsem. Nesměl mě vidět brečet.
Sotva jsem byla venku, rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem mohla. Od té chvíle jsem ho neviděla. A nejela jsem ani tím dřívějším vlakem, ani tím pozdějším. Jela jsem až ráno. Rodičům jsem se vymluvila na únavu a celou noc jsem do polštáře probrečela. A až ve středu, až když jsem se konečně odhodlala zapnout si mobil, čekala mě tam jedna zpráva. Teda bylo jich víc, ale jediná od Marka.
„Co je s tebou? Kde vlastně jsi? Chtěl jsem tě počkat na nádraží, ale nebylas tam. Ozvi se mi.“
Ozvala jsem se dnes, v pátek. A když teď ležím v posteli, vím, že to musí skončit. Jen nevím, jak to dokázat. Myslela jsem, že to zvládnu. A přesto jsem pak vedla takovouhle debatu, jako by se nechumelilo, jako bych chtěla v tomhle sebezničujícím vztahu pokračovat.
Měla bych jít vrátné poděkovat.

I keep on fallin in and out of love with you
I´ve never loved someone the way that I´m loving you
I´ve never felt this way How do you give me so much pleasure
Cause me so much pain

Když jí začal zvonit mobil, málem spadla z postele, jak se rychle snažila ho najít a umlčet, aby nevzbudil celý pokoj.
„Marek,“ blikalo na displeji, zatímco vyhrávala veselá a parádně hlasitá melodie. Nejdřív chtěla hned zmáčknout červené sluchátko, ale nakonec se málem přerazila, jak seskočila z horního patra postele a vyběhla na chodbu.
Nadechla se a vzala to.
„Lenko?“ ozvalo se nejistě.
„No, ahoj. Proč voláš?“
„Co je s tebou? Proč jsi tak najednou zmizela?“
„Vrátná splnila výhružky a vypla proud.“ Snad chtěla říct víc, ale nedokázala to. Jako by měla v krku knedlík. Ne, tohle musí skončit.
„To je mi líto.“
„A proč voláš?“
„Chci se domluvit, kdy můžu dojet.“
„Nechci, abys jezdil.“ Zavřela oči a doufala, že nepůjde pláč poznat i na jejím hlase.
„proč ne?“ jeho hlas ale nezněl překvapeně, jak trochu čekala.
„Stejně mě k tomu nepřemluvíš. Já…už nechci.“ Nedokázala tu větu kloudně dokončit.
„Nechci tě k tomu přemlouvat. Chci dojet za tebou. Chci s tebou mluvit.“
„Jenže…“ nadechla se a doufala, že jí neselže hlas v půlce věty, „měl bys jít raději za Terezou. Já už v tom nechci pokračovat. V ničem. Nezvládám to.“
„Na druhé straně linky bylo ticho. Dlouhé ticho.
„S Terezou jsem se už rozešel,“ řekl potom. „Zítra dojedu. Ranním vlakem. Počkej mě prosím, nebo mi alespoň dej vědět, kde tě najdu. Chci s tebou mluvit. A nechci čekat skoro dva měsíce.“
Tentokrát se odmlčela ona. „Dobře.“ Odpověděla nakonec. Neměla sílu se hádat. I když měla strach, že osobně to bude ještě horší. „Napiš mi kdy přesně, počkám tě.“ A poté zavěsila.
Dlouho stála v temné chodbě, než se uklidnila natolik, aby se mohla vrátit do pokoje. A stejně jí dělalo problémy usnout. Mohla to být jen další část hry, nebo mohla doufat? A opravdu přijede? Nebo to byl jen planý slib?
Za okny se začalo pomalu stmívat, když uslyšela pípnutí smsky. Natáhla se po mobilu. Dlouho se dívala na symbol obálky. Kdo ví, co pod ní najde? Čas, nebo omluvu, že se unáhlil a nepřijede? A pokud čas, co to bude znamenat? Co nejtišeji vyklouzla z postele, oblékla se a vyšla nejen před pokoj, ale rovnou ven před intr. Na čerstvém chladném vzduchu se cítila silnější vyrovnat se s jakoukoliv možností.
„Budu tam v 10:15“ Jen jeden jediný řádek.