Bartolomeo

Vždycky byl tak citlivý, ochotný a starostlivý, ale nikdy si nevěřil a s holkami to neuměl. Bylo to jeho největší minus, protože by ho mohla závidět každá ženská. Ani dnešek nebyl výjimkou. Brácha měl cestu kolem a tak jsem v sámošce koupila dvě lahve vína a nechala se zavést.

„O půl desáté pojedu kolem,“ oznámil mi bratr při cestě k němu. „Brknu ti, jak na tom budu, tak se můžeš svést se mnou domů.“

„Díky, máš to u mě.“

Zazvonila jsem u bílých, vstupních dveří bytovky a čekala na odezvu. Reproduktor zapraskal, ale neozval se žádný hlas, jen bzučák oznamující odemčení vchodu. O dvě patra výš už čekal Bart, opírající se o zárubně s úsměvem od ucha k uchu.

Přivítali jsme se dlouhým obětím a přátelským polibkem na líčka. Znali jsme se už dlouho a on nikdy nic nezkusil. Mnohokrát jsem doufala, že si něco zkusí, ale přestala jsem doufat už dávno. Byl tak ostýchavý, až to bylo k pláči.

„Tak co si pustíme?“ zeptal se hned, když jsme vešli do jeho pokoje, precizně uklizeného, tak jako vždy, když mě očekával.

Usadila jsem se na jeho malinkou postel a z kabelky vytáhla lahvinky a vystavila je na noční stolek.

„Dneska vybíráš ty. Já stejně zapomněla na flashku.“

„Ale vždyť jsem vybíral i minule,“ podotkl téměř uraženě Bart.

„Takže se mám vrátit domů a sehnat nějaký film?“

„Ne,“ řekl briskně, aniž by mě nenechal doříct slovo film. „Něco vyberu,“ dodal rychle, a i když se rychle otočil k počítači, viděla jsem, že se začervenal.

Sudnala jsem si hodně lichý svetřík, odhodila ho pod sebe na zem a jala se vývrtky, klasicky připravené na nočním stolku. Tokaji chutnalo přesně, jak má chutnat. Lehla jsem si na postel a podepřela si rukou hlavu.

Nevím přesně, co se mi na něm líbilo. Nebyl to žádný model, nesportoval, neposiloval, ale měl v sobě určitý šarm, kterému šlo jen špatně odolat. Sama sebe jsem se několikrát ptala, proč jsem to na něj nezkusila někdy sama, ale už jsem zapomněla, na co jsem přišla.

„Tak dneska,“ začal, když na počítači dohledal, co potřeboval, ale hned nepokračoval.

Koukal na mě s jasným zájmem, snad s překvapením. Jestli to bylo bílé tílko s hlubokým výstřihem, které jsem měla, nebo fakt, že jsem si dneska nevzala podprsenku, nevím. Ale lichotilo mi to.

„Dne-dneska bude Co žere Gilberta Grapea. Ve-elmi zajímavý film s mladým DiCapriem a Deppem.“

Tak tak jsem držela chichot, když koktal a hltal mě pohledem, ale vydržela jsem to.

„Skočíš ještě pro skleničky, prosím tě?“ zeptala jsem se, než si sedl.

Skončily uváděcí klipy firem, které film produkovaly a vytvořily, když se Bart zrovna vrátil a postavil skleničky hned vedle lahví s vínem a nalil nám.

Hbitě mě přeskočil, lehl si vedle mě a než začal samotný film, stačili jsme si i přiťuknout.

„Máme asi čtyři hodiny, než pojede brácha,“ objasnila jsem mu blízkou budoucnost.

Dopili jsme jednu skleničku, druhou, třetí a otevírali jsme další lahev. Bart vytáhl ještě další dvě, co koupil sám, a já se ujmula odšpuntování.

„Nalévání je však na tobě,“ upozornila jsem jej.

I přes to, že jsem ležela blíže nočního stolku, chtěla jsem, aby nalil on. Usmál se a beze slova se nade mnou nahnul. Dotýkal se mne jako už za ten večer několikrát celým tělem. Téměř na mě ležel a já sledovala, jak se soustředí, když nalíval víno.

„Barte?“ přerušila jsem jeho koncentraci.

„Hm?“ brouknul a položil lahev vína na stolek.

„Proč jsi mě nikdy nepolíbil?“

Nejspíš byl opilý, stejně jako já, ale sám se odvážil mi dát pusu. Kamarádskou, se zavřenými rty.

„Ne,“ namítla jsem hned. „Pořádnou, nefalšovanou.“

„No,“ znervózněl. „Já nevím, seš kamarádka.“

Nemohl říct asi nic jiného, co by mě pobudilo více, než taková výmluva. Jako kdyby to nebyl on, co mě před pár měsíci neupozornil na článek na internetu, že ženy a muži prostě nemůžou být přáteli, kvůli neustálému sexuálnímu napětí.

„No, Barte,“ podotkla jsem s pohledem upřeným do jeho hnědých očí. „Řekla bych, že tvůj rozkrok tvrdí něco jiného.“

Musel si toho být vědom, že na mě leží a že to ucítím. To pnutí erekce nezakryje nic.

Lehl si na záda, celý začervenalý. Tepláky mu v klíně tvořily úhledný stan. Ani se to nesnažil skrýt, jen civěl do stropu.

Tentokrát jsem se k němu nakulila já. Podíval se na mě téměř ublíženě, jako kdybych mu přelámala všechny kosti v těle, ale i tak se mi podíval do výstřihu. Díky bohu, že se v něm ten chlap nezapře. Pohled však neodvrátil, dekolt byl v tu chvíli důležitější, než prožité faux pas.

„Barte, já jsem tady,“ upozornila jsem jej.

„Jo já vím.“

Zkontrolovala jsem si výstřih, na co tam může asi tak koukat. A pak jsem se začervenala já. Jedno prso mi vypadlo z toho nebezpečně hlubokého výstřihu. Bradavka vykukovala a navazovala oční kontakt s Bartem.

„Promiň,“ omluvil se a odvrátil pohled do zavřených žaluzií.

A v tu chvíli jsem věděla, že to takhle nemůžu nechat. Ten kluk potřebuje vědět, že se za takovou věc nesmí omlouvat. Vstala jsem z postele a sundala si triko, kalhoty i kalhotky a stála před ním taková, jako mě Matka Příroda udělala.

„Vstaň,“ poručila jsem mu.

Mohl na mě oči nechat a nevěděl, co sledovat dříve. Oči mu lítali z mé usměvavé tváře, na bradavky, do klínu, na dlouhé, hladce oholené nohy, na ploché bříško.

Sundala jsem mu triko, rozepnula kalhoty a svlékla ho taktéž do naha. Žduchla jsem jej do hrudi a on si sedl na kraj postele, tak jak jsem chtěla.

„Opři se.“

Já si k němu klekla a vzala jeho úd do úst. Prostě zaklonil hlavu a sténal, když jsem mu olizovala špičku a honila ho pravačkou. Ale jenom chvilku, pak jsem se postavila k němu zády a zavedla ho přímo do mě. V puse se nezdál tak velký, ale v kundičce byl tak samkramentsky příjemný. Sedala jsem si na něj znovu a znovu.

Chytil mě za prsa a hnětl mi bradavky do té doby, než začal sténat Už budu, už budu a udělal se do mě a naplnilo mne horké sperma. V největším náporu semene jsem na něj zprudka dosedla a sevřela všechny svaly v těle. Nechala jsem jej v sobě ochabnout a teprve pak se postavila.

Měl stále zavřené oči a zakloněnou hlavu. Penis už nestál v pozoru, ale opíral se o jeho chlupatá stehna. Já jsem na těch svých cítila pomalu stékající hustou šťávu a užívala si ten pocit.

„Tohle musíš udělat příště, Barte,“ upozornila jsem ho. „Ne se omlouvat. Musíš jednat!“