Asi jsem na chvíli ztratil vědomí. Na chvíli mě probraly nějaké rány. Někdo se dobýval do dveří bytu. Ale nezajímalo mě to. Před očima se mi dělaly bílé mžitky, jak se mi pomalu odkrvoval mozek a já jsem pomalu upadal do naprosté apatie. Tak tohle je smrt? usmál jsem se někde v posledním koutku ještě fungující šedé kůry. Poslední rána mě opět přivedla k životu, tak byla silná. Zámek od dveří se vylomil a já jsem koutkem oka uviděl, jak dovnitř vpadla nějaká postava a vrhla se ke mně. Michaela. Od konečků prstů na nohou po zátylek mi po páteři přeběhlo zamrazení. Rozbušilo se mi srdce a snad že se mi tím, dočasně, protože o to více jsem začal krvácet, trochu zvýšil tlak a přívod kyslíku do centrální nervové soustavy, zostřil se mi opět zrak a já mohl zase chvíli střízlivě uvažovat. Co tady chce, bouřilo se všechno ve mně. Snažil jsem se udělat rukou odmítavé gesto, ale byl jsem tak slabý, že jsem ji nemohl ani nadzvednout. Michaela nejdříve vytáhla z odněkud kovová pouta a se zlověstným cvaknutím je zaklapla kolem mých zápěstí za zády. „To aby sis neublížil,“ ucedila. Stejně jsem se s ní nemohl prát, o co jí šlo? divil jsem se. Za chvíli zhebnu a budeme mít oba pokoj. Michaela mezitím zručně odemkla zámek kovového postroje, který byl příčinou mého utrpení. Na chvíli odešla do koupelny hledat lékárničku a já jsem opět začal upadat do sladkého limbu. O tom, že mám ještě velké rezervy, mě přesvědčila nenadálá pálivá bolest na poraněném přirození. Michaela mi na ránu nalila snad půl lahvičky dezinfekce. Mimovolně jsem se snažil její ruku s dezinfekcí odstrčit stranou, ale jen se mi zaryl kov pout do zápěstí. „Není to tak hrozný,“ smála se Michaela, když mi obvazovala penis. „Jen jsi ztratil trochu krve, ale za pár dní budeš zase chlapík!“ Zručně zaškrtila tenkou šňůrkou moje pohlaví u kořene, aby zastavila nejsilnější krvácení. „Když to do dvaceti minut nepovolím, tak ti upadne,“ zachechtala se uvolněně. „Proč to děláš?“ vypravil jsem ze sebe. „Proč mě nenecháš radši chcípnout?“ Michaeliny rysy ztvrdly. „Mně nebude nikdo brát moji hračku!“ zasyčela. „Neboj se, přísně tě za to potrestám a taky za to, že sis dovolil ke mně nepřijít!“ Zalila mě vlna naprosté bezmoci. Ta strašná žena mě nepustí ze svých spárů, i když o mě nemá žádný zájem. Jak dlouho budu muset ještě snášet její nadvládu, když se mi nepodařilo uniknout ani na onen svět? „Kde máš nějaké nářadí?“ vyjela na mě najednou Michaela hrubě. „Musím spravit zámek na dveřích, nerada bych, aby nás někdo rušil!“ ušklíbla se surově. Bez rozpaků mě udeřila hřbetem ruky do obličeje, když jsem neodpověděl dost rychle. „Tak,“ vrátila se asi za deset minut. „A teď jsme sami jako ty dvě hrdličky!“ Uhnula pohledem a já jsem se podíval stejným směrem. U křesla ležela na zemi její pootevřená kabelka, jak ji tam odhodila v prvním momentu. Z ní se vysypalo několik lesklých nástrojů, všiml jsem si sady dlouhých, špičatých jehel. Udělalo se mi nevolno a znovu jsem omdlel. Když jsem se probral, ležel jsem ve vaně. Dveře koupelny byly zavřené a bylo zhasnuto, ve tmě jsem spíš tušil než viděl obrysy umyvadla Byl jsem úplně nahý a ruce jsem měl pořád spoutané za zády. Ústa jsem měl ucpaná nějakým kusem hadru a převázaná pevně obinadlem, i kdybych chtěl, mnoho rámusu bych neudělal. Pokusil jsem se zvednout, ale byl jsem příliš nemohoucí, mé tělo bylo citelně oslabeno silnou ztrátou krve. Jak mě Michaela dostala do vany? pomyslel jsem si. Ta holka musí mít ale sílu. Ale proč by mě sem tahala? Namáhal jsem si mozkové závity, ale nic jsem nevymyslel. Uběhlo několik minut nebo hodin, nevím, ztratil jsem úplně pojem o čase, rozsvítilo se světlo a dveře koupelny se otevřely. Vešla Michaela, nic neřekla, jenom mě prohlédla, povolila škrtidlo na mém penisu, po pěti minutách ho znovu utáhla tak, až mi slzy vstoupily do očí, a zase odešla. Světlo opět zhaslo. Sakra, co to má znamenat? vrtalo mi chvíli hlavou, ale brzy jsem usnul. V polospánku – polobezvědomí jsem jednou nebo dvakrát vnímal, že se na mě Michaela přišla podívat. Potom jsem se probudil docela a měl jsem pocit, že mě moje malátnost a slabost pomalu přechází. Penis jsem už podvázaný neměl, zřejmě jsem už konečně přestal krvácet. Zápěstí, rozedřená kovovými pouty při spánku mě začala nesnesitelně pálit. Nos se mi zatáhl rýmou a já musel dýchat ústy přes roubík, šlo to velmi ztěžka, protože hadr byl nasáklý mými slinami a nepropouštěl vzduch. Za chvíli se udusím, pomyslel jsem si, ale bylo mi to skoro jedno. Stejně jsem chtěl umřít, tak co. Jenže smrt udušením by byla velmi nepříjemná, pomyšlení na to se mi vůbec nezamlouvalo. Trochu jsem začal propadat panice. Ještě ke všemu se mi začalo chtít močit. Nějakou dobu jsem s tím bojoval, bál jsem se taky, jak bude reagovat můj poraněný penis, ale pak už jsem to nemohl vydržet. Pustil jsem to. Náhle mi bylo jasné, proč mě Michaela umístila do vany. Musela by se se mnou pokaždé vláčet na záchod a nebo mi pomáhat na nočník, dokud nebudu dost silný, abych se o sebe postaral sám. Chvíli jsem ležel a přišla Michaela. Neřekla nic, jen se na mě nějak divně podívala, vzala sprchovou hadici a celého mě důkladně osprchovala ledovou vodou. Sotva jsem popadal dech a snažil jsem se jí naznačit, že se dusím, ale nevnímala to. Odešla, zhasla. Musím se o sebe postarat sám, blesklo mi hlavou. Ledová sprcha mi trochu rozproudila krev a já jsem usoudil, že už v sobě najdu tolik síly, abych byl schopen něco udělat. Převrátil jsem se na břicho. Povedlo se to! Chvíli jsem ležel a šetřil dechem, každá námaha mě nutila spotřebovat větší množství kyslíku a toho se mi už moc nedostávalo, dýchalo se mi čím dál hůř. Ležel jsem na břiše a přemýšlel jsem, co dál. I kdybych se dostal z koupelny, s rukama v kovových poutech proti Michaele nemám žádnou šanci. Vzpomněl jsem si na obsah její kabelky a bylo rozhodnuto. Dokončím to, co jsem tak nešťastně začal. Někde na umyvadle mám holení a je tam kromě pěny i strojek se žiletkou. Někde by tam měla být i krabička s novými žiletkami. Musím se dostat z vany, nahmatat na umyvadle žiletku a potom se pokusit přeřezat si žíly na ruce. To se bude Mišule divit, až mě tady najde tuhýho v louži krve, která ve mně ještě zbyla, ušklíbl jsem se hořce. S námahou se mi podařilo si kleknout. Nalehl jsem tělem na okraj vany a sbíral síly na to, abych přes něj přehodil nohu. Ještě že mi je Michaela nesvázala, to bych byl absolutně bezmocný. Trochu mě podcenila, ale to se stává lidem, kteří pro ostatní mají jenom slova pohrdání. Povedlo se! Jednu nohu jsem měl pořád ještě ve vaně, druhá už volně visela na druhé straně okraje a hrabala ve vzduchu, jak jsem se snažil nahmatat podlahu. Najednou jsem se sesmekl a s mlaskavým žuchnutím vypadl z vany, přitom jsem se pořádně udeřil do hlavy. Chvíli jsem ležel a čekal. Měl jsem pocit, že mojí akci muselo být slyšet až ve vedlejším domě, ale nic se nedělo, všude bylo ticho. Neměl jsem ponětí o čase, třeba byla hluboká noc a Michaela tvrdě spala. Po další chvíli boje se svou slabostí a neobratností se mi podařilo se postavit. Srdce mi tlouklo ve zběsilém rytmu vzrušení. Byl jsem skoro na dosah svého cíle. Moje plíce pracovaly na plné obrátky a pumpovaly vzduch, těžce se prodírající přes mokrý roubík. Pomalu jsem se šoural zády k místu, kde by mělo být umyvadlo a opravdu jsem do něj za okamžik lehce narazil. Šmátral jsem spoutanýma rukama vedle baterie a v tom jsem si uvědomil, že všechny věci leží na poličce nad umyvadlem. Nebylo to nijak vysoko, ale přesto jsem se musel předklonit, abych s vypětím všech sil a za cenu bolestivého zaříznutí kovových pout do zápěstí dohmátl na okraj police. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké se s rukama za zády orientovat pouze hmatem. Musel jsem několikrát spustit ruce do umyvadla, abych nechal odpočinout extrémně namáhané šlachy v podpaždí. Jednou jsem zavadil o lahvičku s kolínskou a nekonečných několik vteřin s napětím skoro zastaveným srdcem čekal, jestli spadne a rozbije se. Konečně! Krabičku s žiletkami jsem sice nenašel, ale nahmátl jsem břitvu, ve které jsem žiletku nechával. Snad nebude příliš tupá, zadoufal jsem, když jsem se snažil strojek rozšroubovat, abych ji osvobodil. Moje prsty ztuhlé špatným krevním oběhem nešikovně upustily žiletku na zem. Musel jsem se posadit a rukama prozkoumávat podlahu centimetr po centimetru. Konečně jsem ji držel v prstech. Seděl jsem na zemi a odhodlával jsem se k činu, který měl být poslední v mém životě. Najednou se mi zase chtělo žít, podobně jako když jsem nešťastně poranil svůj penis…
Poslední den v roce do křesla si sednu.
Naposled se kolem sebe podívám.
Ve svých prstech sevřu ostrou břitvu jednu.
Na zápěstí ruky žíly zotvírám.
A budu se dívat jak krev tiše kane.
Na podlaze rudou louži vytváří.
Taky budu čekat, co se asi stane.
Až mi bílá barva vstoupí do tváří…
Hlavou mi bušilo blues, které vzniklo, když mi kdysi bylo moc špatně. Tenkrát jsem se dokázal postavit znovu na nohy a najít opět radost ze života. Teď jsem byl ale ve zcela jiné situaci. Byl jsem slabý ztrátou krve, spoutaný, nahý a zcela bezmocný vydaný zcela na pospas příšerné zábavě slečny Michaely, jak si nechávala říkat. Nečekalo by mě po celý zbytek života nic příjemného, jen bolest a ponížení. A v bolesti, v bolesti se Michaela dost dobře vyznala. Nadechl jsem se a snažil se přeřezat žíly na pravé ruce. Kovová pouta mi ale bránila v tom, abych mohl působit dostatečnou silou. Zkroutil jsem tělo a zapřel se loktem o podlahu… Prudké světlo mě oslnilo a dveře od koupelny se rozletěly. Ve zlomku vteřiny Michaela pochopila, že se děje něco nepatřičného a nenapadlo ji nic jiného, než mě nabrat špičkou boty mezi nohy. Nevím, jestli jste si někdy zkoušeli podřezat žíly, když vám z varlat vystřelovala prudká bolest až do ledvin, ale já neměl na to, o co jsem se před pár okamžiky pokoušel, ani pomyšlení. Moje tělo se zkroutilo v křeči a žiletka mi vypadla z prstů. Michaela ji opatrně sebrala dvěma prsty ze země a položila zpět na polici. Teď nastane peklo, prolétlo mi hlavou, ale nic se nedělo. Bolest pomalu odezněla a já se odvážil podívat se, co Michaela dělá. Stála a dívala se na mě se zvláštním výrazem v očích.