Civěla do stropu, na velké posteli se svým manželem, a přece sama. Jako z nějakého plačitvého románu pro ženské. Přitulila se k jeho zádům, ručky vemlouvavě putovaly po nahé kůži, ale dostalo se jí jen nevrlého zamručení. Ano, on si svoje odbyl, ale na ni se nedostalo.
Odfrkla si a odvalila se. „Dnešní Shakespearovské léto stálo za nic, doslova Mnoho povyku pro nic…“ rýpla do něj. Nečekala odpověď, jen chtěla ulevit jedům bublajícím v svém hrdle. „A Zkrocení zlé ženy se už vůbec nehraje jako kdysi. Příšerně odbyté, bez toho uchvacujícího finále, které se mi vždycky líbilo.“
„Dej mi pokoj. Musel bych mít Ďáblova železnýho ptáka, aby ti to konečně bylo po chuti. Pořád si jenom stěžuješ. K Vánocům jsem ti dal gumovýho přítelíčka,“ zavrčel. To se měl ušoupat, aby tu frigidní mrchu konečně udělal? Zlatí zajíčci, kterým stačilo sáhnout pod sukni a ječely blahem…
„Jak prozíravé,“ utrousila kousavě.
„Mohla bys už zmlknout? Chci spát.“ Tím debata skončila. „Dobrou.“
Byla tak znechucená, že na sebe ani nesáhla. Už se těšila, až zase vypadne na služební cestu. Ona si pak narazí zajíčka, který může i pětkrát denně, a rozdá si to s ním na každém kusu nábytku. Tak.
Tak? Ne, neměla chuť na nadrženého puberťáka. Chtěla na sobě cítit zkušené, drsné ruce opravdového muže, ne té atrapy, co začínala chrápat vedle ní. A v sobě chtěla cítit… ano, v tom jediném měl pravdu – Ďáblovo železně pevné kopí. Klidně by mu zaprodala duši za jednu noc plnou rozkoše, jakou nepoznala už léta. Nenašla ji ani v náruči milenců a pomalu si začala připadat prokletá. Zoufalá děvka.
Anebo děvka Ďáblova? Ať.
Tu noc usínala s nehezky spokojeným úsměvem nad svými zvrácenými představami..
***
K uzoufání stejné dny. A z nich ani jeden Soudný! Copak pánbíčkářům došly šílené nápady, kdy, jak a proč by se měl zjevit a zničit ten nádherně prohnilý svět? Už vyčerpali všechny možnosti s číslem Šelmy, všechny pátky třináctého a začátky Milénia, všechny mladé holky, které měl údajně ošukat, aby znovu povstal? Asi ano.
S nechutí musel uznat, že mu to šaškování chybí. Tehdy se objevit na zemi, to bylo něco jiného než normálně. Takový jeho malý svátek.
Zamyšleně seděl ve své obrovské knihovně, kde se objevovaly všechny zvrácené knihy lidstva, odsuzované jejich církvemi i morálkou. Markýz de Sade, 120 dní Sodomy. Henry Miller, Obratník raka. Adolf Hitler, Mein Kampf. A v neposlední řadě ta nejstrašlivější kniha, k jaké se nepřibližoval ani on – Říkanky a ukolébavky Medvídka Pú.
Ano, pořád zamyšleně seděl, co nejdál od Medvídka Pú, pohled upřený do obrovského krbu. Plameny vyzývavě tančily, kroutily se do podob nahých těl. Jeho milé sukkuby ho lákaly k nenasytným hrátkám. Ale co pořád s nimi? Měl ji každou. Každou z nich nejmíň tisíckrát. A každá z nich mu vždy ráda podržela, vykouřila… cokoli. Nemohl jim to zazlívat, však je k tomu stvořil. K potěše mužského chtíče. Jistě, každý chlap chce takovou ženskou, ale ne tisíce let. To začne nudit. A on měl zrovna dneska roztodivnou náladu, hloubavou a…
Zpozorněl. Přestal ohni ukazovat svůj ušlechtilý profil. Rozmrzelým zasyčením zahnal rozverné sukkuby. Z pletence přelévajících se těl zbylo jen jedno – chtěl na neposlušnou démonku zavrčet, že z ní udělá ošklivou smrtelnici, jestli okamžitě nevypadne, avšak zarazil se. Vstal z kožešinami vystlaného křesla a přidřepl k plamenům jako zvědavý hoch k mraveništi. Vážnou tvář zbrázdil úsměv.
Slova enochiánského klíče od toho pošuka La Veye slýchal každý den mnohokrát. Když s tím lidé teprve začínali a Satanská bible se předávala pod pulty jako ilegální zboží, ze zvědavosti se chodíval tajně podívat na takzvané černé mše. Ovšem i tohle ho rychle omrzelo. Občas, když to bylo hodně zajímavé, se sice přimíchával mezi obecenstvo, ale v dnešní době se z toho stal trend. Nevěřili v něj doopravdy, tak proč na ně plýtvat svou mocí? Ovládnout je mohl i bez toho, aby se jim ukazoval.
Tohle však bylo něco naprosto jiného. Slova odříkávaná v té divné řeči, které nerozuměl pomalu ani on, zněla naléhavě. Doopravdy pocítil nutkání jít. Co nutkání, on chtěl. A nebylo to kvůli směšnému rituálu, nýbrž kvůli tomu, co se skrývalo za ním. Smrtelníci prostě nevěděli, jak jinak mu zavolat – přeci jen, nerozdával svoje číslo na každém večírku.
„Už běžím,“ zavrněl a černý kožíšek se zaleskl v ohni jako antracit.
***
Isabellina ložnice se proměnila v malou svatyni – temnou a osvětlenou pouze spoustou svic. Záhadně blikaly, že si samozvaná čarodějka na chvíli myslela, že je v opravdovém chrámu. Ze stínů se vylouply kamenné zdi, sloupky postele povyrostly až ke stropu, který tvořil nebesa. Z bílé peřiny se stala nádherně měkoučká kožešina, tak reálná, že při doteku na nahé kůži Isabella přivřela oči.
Udržela v mysli tu představu. Chtěla být nestoudnou kněžkou boha Chtíče. Chtěla mu dát.
Odložila knihu na noční stolek, připravena na zklamání, že jsou to všechno jenom žvásty. Pořád však myslela na svoje úpěnlivé přání, na tu snovou fantazii, kterou si mohla užít aspoň sama se sebou, nerušena.
Nasála palec, jako by tím pohledem dráždila dívajícího se muže, a zajela pod rozepnutou černou košili. Obkroužila pomalu tuhnoucí bradavku, stiskla celé plné ňadro, prsty proměněné v nedočkavé drápy. Na okamžik otevřela oči, dívajíc se do tmy na svého snového milence, který nedočkavě pozoruje její představení. Usmála se. Ruka sjížděla níž, k ryšavému klínu…
„Mrrrau!“
Srdce jí vyskočilo málem až do krku. Kočku neměla, i když si ji moc přála. Manžel byl alergický – podezřívala ho, že leda tak na zvíře v domě, ne na jeho chlupy. Tak kde se tu vzal ten obrovský černý kocour? Vrněl jako polámaný kolovrat, jantarové oči upřené přímo do těch jejích. Bezelstně se otřel o její lýtko.
„Mrrrrm?“ Zvednutý ocas se stočil do háčku. Do otazníku.
Znovu se přilísal, tentokrát o stehno. Isabella se zachvěla. Lechtalo to a zároveň to bylo příjemné. Milovala dotyk kožešiny. Ale nebyla tak zoufalá, aby poklesla k sodomii a nechala se ukojit zvířecím…
Zalapala po dechu, zaskučela skrze sevřené rty. Prsty sevřely rozhozené pokrývky.
Odporné. Ne, nádherné. Drsný jazyk… a přesně tam…
Váhavě pohladila černý kožíšek. Černé vlasy! Udiveně shlédla mezi svá stehna, světlá jako mléko.
Ďábelsky přitažlivý muž se usmál přesně jako spokojený kocour. Stejně drze se jí díval do zelených očí a Isabella měla pocit, že dokonce… vrní. Vzývavě si olízl na muže pěkně tvarované, příjemně plné rty. Hra světla a stínů hezky vykreslila jeho svalnatá záda. K čertu, a ten zadek…
Políbil ji vysoko na stehně, skoro až v třísle. Ten horký dotek Isabellu střásl mrazením v zádech a svíravým chtíčem v podbřišku. Nevěděla, jestli sní, nebo jí dočista přeskočilo – prostě ho chtěla, ať byl kdokoli. Manžel dobývající se do jejího snu, nebo opravdový Ďábel.
Milenec drze minul lačný klín. Cejchoval si ji žhavými polibky přes pupík, ňadra a bradavky až ke krku, zanechávaje lesknoucí se cestičky po zkoumavém jazyku a po zubech zas rychle mizející otisky. Isabella se vrtěla a vrněla skoro jako on, a když se konečně ocitl dost vysoko, objala ho stehny, připravena nepustit. Uchechtl se a vpáčil se jí tím drsným kočičím jazykem do úst. Ve stejnou chvíli neomylně pronikl i do její nedočkavé kočičky, až mu vykřikla do rtů.
Těla se pozvolna dala do pohybu. Oddálil se pouze o nepatrný kousíček, jen aby mohla dýchat, jinak se k ní nestoudně tiskl žhavou kůží, jako by ho sebemenší další vzdálení se mělo zabít. Cítila každý pevný sval, každý maličký pohyb bedry, protože zůstával pevně zapřený o lokty, svaly vlnící se jako hadi. Další had klouzal někde uvnitř její jeskyňky. Tepal touhou, byl tvrdý jako každý jiný mužský nástroj, ale dral se víc a víc dovnitř. Ne však s tupou umanutostí. Hledal. Svíjel se, jako by jí chtěl proniknout až do mozku.
A její démonický milenec měl nos sotva coul od jejího, upřeně jí hleděl do očí, od nichž se nemohla odtrhnout. Nezměněným tempem uminutě pomalu a vláčně hýbal boky. Na rtech mu hrál vpravdě ďábelský úsměv.
Ty drobounké přírazy však byly zvrácenější než divoké šukání, až se třese zem. Isabella se při každém z nich v očekávání napínala, nedočkavě se kroutila mučivě pozvolna bičovanou rozkoší. Zatínala mu nehty do zad, dokonce je drápala, jako by doufala, že tím ho vyprovokuje. Ne. Vždycky ji rozhoupal, že se slasti skoro dotkla, a pak ji srazil zpět. A znovu. Se zvrhlým úsměvem naslouchal stupňujícímu se sténání, ale nezrychlil. Na těle mu perlil pot, nestoudně se leskl jako uřícený hřebec v plné síle. Jejich těla začínala klouzat čím dál lépe.
Isabella se kousala do rtu. Doháněl ji k šílenství tím víc, že od krom hlasitého oddechování nedal najevo, jak moc trpí těsně před vrcholem. Byl jako ze železa. Celý. A přece jako by ji zalehla vilná šelma, nestoudný, silný samec. Když se začala svíjet a škubat sebou jako jankovitá klisna na otěžích, přilnul k ní o to víc, jako by do ní chtěl vrůst. Vlastně z ní ani nevyjížděl, jen povoloval a zase prohluboval vlhké pronikání, otíraje se tak o její ryšavý kožíšek.
Rozkoš se do Isabelly zakousla jako zákeřný pes. Ještě před chvílí ležela a tvářila se, že na zavolání nepřijde, a najednou tu byla, držela ji v zubech a ten parchant se pořád usmíval, nepromluvil slova a s železnou pravidelností, jako ťukání metronomu, si ji bral. Teprve až se rudovlásčina třeskutá slast převalila přes zenit a hladovějící kočička divoce skousla chutné sousto, zavrčel skrze zaťaté zuby, zvrátil hlavu až skoro k páteři a ustrnul. Jeho zvířecký výkřik ještě vibroval milováním a voskem provoněným vzduchem, když Isabella znovu skučela tichým, plíživým, ale o to silnějším vrcholem.
Ďábel slíbal sladkou krev z rozkousaného rtíku a sklonil se k oušku pod rudou hřívou, rozhozenou po hebké bílé kožešině. „Chceš ještě?“ zeptal se sametovým, a přece trochu ochraptělým hlasem, z nějž poblázněná Isabella málem přišla o rozum. Tohle musel být sen, protože takový muž neexistoval. Ne v tomhle světě.
„Chceš?!“ zopakoval naléhavěji a zabořil do ní své kopí najednou tak surově, až vykřikla.
„Chci! Chci všechno!“ vydechla.
Démon prudce vstal. Na pevném břiše se rýsovaly cihličky a jeho chlouba, vzhledem k pekelnému původu vůbec ne přehnaná, pořád hrdě zvedala hlavu. Drsné dlaně popadly Bellu a ta, nevědouc jak, se ocitla na břiše. Ďábel z ní stáhl košili a odhalil tak zbytek jejího krásného těla.
Alabastrové přesýpací hodiny, takové by se do jeho paláce hodily. Zkoumal je zkušeným hmatem znalce, jezdil po jejich oblinách, jestli nejsou někde poškozené. Možná tady dole, taková drobná puklinka… tudy by mohl unikat písek. Ne, počkat. To byly vodní hodiny. A tekly. Vytáhl ruku lesknoucí se vlhkostí. Očichal ji jako omámený pes.
„Sladká…“
Isabella se zase kousla do rtu. Ucítila jeho dech na bedrech. Mířil níž, ke stehnům. Vyjekla. Dravé zuby okusily jednu ze světlých oblin, Ďáblova tlapa pleskla druhou. Vystrčila na něj kulaté pozadí a nabídla mu tak trhlinu, z níž vytékal sladký nektar. Ten jeho jazyk! Neskutečně pružný a drsný… Musela tlumit své výkřiky v kožešině, jinak by ji slyšeli i sousedi přes zahradu. Celá se chvěla jako napjatá struna a on byl nenasytný. Mlsal, jako by to mělo být naposledy, přidržoval si ji za prdelku, drápy zaťaté tak silně, že zpod nich vytékaly stružky krve.
Přetrhl to v posledním okamžiku. Bella uhodila pěstí do postele, za zády se jí ozval škodolibý smích. Schválně ji hladil blízko lačné jeskyňky.
„A co teď? Ještě pořád chceš?“ provokoval tím kocouřím hlasem. Zapletl prsty do ohnivých vlasů. „Budeš mou?“
„Budu vším, čím budeš chtít…!“ zapředla odevzdaně.
Ďábel sevřel pěst a trhl. Rudovláska znovu zakřičela, jak ji silná paže táhla dozadu. Zapřela se rukama a zaklonila se, ale bolesti ulevila jen trošičku.
„To jsem šel jen za další čubkou? Fenou, která mi olíže koule a ještě mi za to poděkuje?“ Znělo to znechuceně. Plival ta slova jako pověstnou síru. „Buď tím, čím jsi!“ zavrčel Belle vztekle do ucha a pustil ji. „No? Nic, jen ležíš… to jsem si mohl myslet. Čubko…“
V Belle vzkypěl vztek. Její sen jí bude nadávat do fen a čubek? Otočila se na bok a ohlédla se po tom hrubiánovi, který se nad ní tyčil jako bůh války a rozkoše zároveň. Žluté oči na ni chladně shlížely s pohrdáním, s jakým se lidi dívají na bezdomovce. Bella vzdorovitě zvedla bradu, bezostyšně mu ukazujíc kulatá ňadra, když se otočila úplně, na záda, a lokty se opírala o postel. Pár pramenů se přilepilo ke zpocené kůži.
Vzduch jiskřil napětím. Ďábel z ní cítil bublající vztek. Za chvíli musel přijít ten okamžik, kdy konečně něco udělá.
Vymrštila se nečekaně rychle. Vlepila mu facku, že otočil hlavu k rameni, zuřivě se na něj vrhla jako smyslů zbavená. Drápy mu proťaly kůži na tváři, zuby zase rameno. Svalil se s ní do postele, ale nepoužil svou moc, aby se té divoženky zbavil. Dnes byl čestný, bojovala pouze se silou, která dřímala v téhle podobě. I tak jí dalo práci vtisknout ho v divokém zápasu zpocených těl pod sebe. Zadýchaně skončila nahoře, tiskla mokrou mušličku k jeho podbřišku, koleny svírala žebra. Vztekle mu vrazila další facku.
Ďábel se tiše zasmál. Rozložitá hruď se zvedala a klesala jako kovářský měch a jeho zbraň ji tlačila do zadečku. Líbilo se mu to, hajzlovi! Bella ještě pořád pěnila za ta drzá slova, že si ulevila další fackou. Nenechal ji, drapl ji za zápěstí.
„Čubka se zlobí?“ vysmíval se. „Takovou bych měl utratit…“
„Zkurvysyne!“ zasyčela a blýskla po něm zelenýma očima, skrytýma za rozcuchanou rudou hřívou. „Čubka, jo? Můj sen mi nebude nadávat! Ty budeš moje čubka. A jestli mi tak ještě jednou řekneš, strčím ti do prdele mixér.“ S tím hrábla do šuplíku pro pouta a surově ho přivázala k pelesti. Pořád se tvářil vzdorovitě jako nepokrocený hřebeček.
A tak se vyhoupla do sedla.
Opravdu jako by pod sebou cítila osvalené koňské tělo, jen s tím rozdílem, že ji místo páteře tlačilo Ďáblovo kopí. Tvrdě pohnula boky, dloubla mu koleny do žeber. Hřebeček nahlas zafuněl, vyrazil jí pánví vstříc.
„Vyhazovat budeš?“ zavrčela a rázně ho usadila dalším přírazem. Ďábel potěšeně vykřikl a vyhodil o to víc. Bella se však nedala. Další facka, další zasednutí. Pomalu se začínala usmívat, když viděla, jak se v poutech napíná a jak se mu vlní svaly na rukou, hrudi i břiše. Její jízda získávala pravidelné tempo, ňadra vyzývavě hopkala přímo nad ním, ale on se jich nemohl dotknout. Jen se dívat. Dívat se na ztuhlé bradavky, které by rád pokousal, dokud by neječela a zase nevyváděla, na ryšavou kočičku, která polykala jeho ptáka. A rudý vodopád se sypal po alabastrovém těle.
Ďábel se musel chytit pelesti, jak se blížila rozkoš. Nechal se unášet obyčejnými prožitky mužského těla, nijak do nich nezasahoval kouzly. I tak věděl, že to bude stát za to. Oddechoval jako zchvácený kůň, zatímco prsatá jezdkyně se o něj ukájela jako na rodeu, vzdychala a zakláněla hlavu, prsty zabořené do vlasů. Pevné tělo se pod ní zase napjalo, ale tentokrát jinak. Poznala to. A nehodlala mu to dát tak snadno.
Zařval, ale ne slastí. Ta mu o krůček unikla, když z něj Bella sesedla a místo jeho boků sevřela jeho tváře. Voňavou jeskyňku měl přímo před sebou, zdivočelý jako týdny nekrmené zvíře. Nasál hrášek, s mlasknutím ho zase pustil. Zakmital drsným jazykem, který Bellu doháněl k šílenství.
„Popros a dodělám tě,“ vydechla panovačně. Kdyby věděla, kdo doopravdy je, hned by jí sklaplo. Ale on byl sen. Mohla si s ním dělat, co chtěla.
Prosit?! Ďábel? Kousl ji do stehna. Děvka zrzavá. Krásná děvka, divoká…
„Prosím, zrzečko…“ zafuněl do klína.
Bella konečně zjihla. Přesunula se, ale nestihla se nabodnout na kůl. Pouta se náhle rozletěla, jako by byla čert ví z čeho, a silné ruce ji popadly jako hadrovou panenku. Bezohledně s ní mrskly na druhý kraj postele. Z démonického milence sálala pulzující samčí síla, vlnící se v každém svalu. Zavrčel jako zvíře a stejně tak se po ní vrhl. To nebylo milování, to byl boj dvou šelem. Bella ho několikrát kousla i škrábla, v ústech cítila krev, ale těžko říct čí vlastně. I ona měla zranění. Rozechvívala ji palčivá bolest, která v ní však probouzela ještě větší touhu.
Zaječela. Byl to hlas mladé vlčice, k níž se vrhl náruživý vlk. Najednou byla na břiše, boky v jeho dlaních, nohy roztažené. Bezohledně do ní vnikl a začal se ukájet. Ještě bojovala, ale vymohla si pouze to, že klečela na všech čtyřech, obličej zakrytý vlasy. Vztek z prohry se přeléval se slastí a naopak, ňadra poskakovala v divokém rytmu, v jakém se jim z hrdel draly zvířecí hlasy. Neměla tušení, kde se to v ní vzalo. Stékaly po ní krůpěje potu i stružky krve, tu jeho měla za nehty. Červené šmouhy byly i na kožešině. Ale co na tom záleželo…
Krátce a tvrdě pronikal do té drzé čubky. Chtěl ji potrestat a bylo jedno, že si takové chování sám přál. Omotal si její nádherné lokny kolem zápěstí a škubl, div jí je nevyrval. V hrdle jí zabublal zvířecký řev. Rozkoš a bolest. Tak to mělo být.
Rozkoš a bolest. Bella myslela, že omdlí obojím. Surové přírazy pleskaly o její zadek, dodrápaná záda štípala hlavě na lopatkách. A ta svíravá rozkoš v klíně… Ve skloněné hlavě jí hučela krev. Matně přes ni slyšela jeho křik, vítězoslavný ryk šelmy. Jeho sémě ji málem propálilo, jako by do ní vnikla žhavá láva. A najednou… najednou jí záda proťala bolest jako šlehnutí biče.
Něco vlhce plesklo. Cákla krev.
Zadýchaný Ďábel shlížel na stvoření na kožešině. Zašpiněné krví, ležící na břiše jako mrtvé. Ušoustal ji? Těžko. Zničeně se pohnula. Usmál se a něžně ji pohladil po ztrápeném těle.
Bella se zasténáním konečně otevřela oči. Ve svislých zornicích zbylo pramálo lidského.
„Vítej doma, krásná Lilith…“ šeptl jí Ďábel do ucha a políbil ji mezi lopatky, přesně tam, kde z alabastrových zad vyrůstala blanitá křídla. „Vítej v pekle.“